Článek
Člověk pracující. Vytížený tím, že neustále naslouchám problémům zákazníků, kteří se tak docela neorientují, špatně čtou cenovky, v letáku si vyberou cenu, na prodejně zboží, které je tomu z letáku jen podobné. Potom se rozčilují, že je obchod šidí.
Pracujeme i s lidmi s mentálním postižením, s lidmi pod vlivem nejrůznějších látek, s lidmi, kteří nevidí a neslyší. S lidmi, kteří jsou z nejrůznějších důvodů agresivní.
Hlavně starší pány nakupování zjevně otravuje. Nezdraví, celou dobu jsou naštvaní, někdy se hádají, zvyšují hlas. Tohle si ale líbit nenechám.
Zrovna včera tam byl děda, kterého velmi rozčílilo, že se snažím přijít na to, jaké pečivo ukrývají nejmíň tři sáčky, do kterých ho ukryl. Jeden ze sáčků nebyl mikrotenový. Máme na pečivo i sáčky, které jsou z poloviny papírové. Takže to opravdu a první pohled nebylo vidět. Umím se orientovat i po hmatu. Tedy počítat. Nemohla jsem ale přijít na to, jestli kupuje obyčejné housky nebo kaiserky. Protože jsem zaznamenala, že je ve stresu a začíná být agresivní, jsem se chtěla vyhnout chybě, proto jsem se snažila pečivo opravdu správně rozklíčovat. To ho ale rozčílilo ještě víc. Kromě hulákání, že mi přece řekl, že jich je pět, začal agresivně máchat rukou. Tady jsem jeho nakupování ukončila.
Přivolala jsem ostrahu, nechala odebrat zboží, které si pán už dal do vozíku a rozloučila se. Chvilku trvalo, než mu to došlo. Pak mě začal přemlouvat: „Paní, dejte mi to. Za chvíli jedu vlakem. Tohle se nedělá.“ Přikývla jsem. „Ano, tohle se opravdu nedělá. Choval jste se agresivně, já se bojím, pokračovat v tom nebudeme.“ Zákazníci v takové situaci bývají překvapení. „Obdivuju, co musíte snášet“, slýchám od žen. „Nemohl bych to dělat. Do deseti minut bych někoho vynesl v zubech,“ říkají muži. Usměju se a mávnu rukou. Tohle se tady děje každou chvíli.
Někdy čtu o bezobslužných obchodech a říkám si, jestli by takový člověk využil raději je a bylo by mu lépe. Jenomže v obchodě máme samoobslužné pokladny. Tam jsou po chvíli bezradní a povykují na celou prodejnu, že potřebují pomoc.
Tohle všechno jsem měla za sebou, když mě na prodejně oslovil starší muž. V ruce koženou aktovku, mluvil klidně a slušně. Taková ta stará škola. To mám ráda. Tihle zákazníci bývají inteligentní a řešit s nimi problémy je jednoduché.
Pán mě překvapil dotazem, jestli předtím, než nakoupí, by si u nás mohl odskočit. Zákaznické WC nemáme. Odpověď vedoucí jsem věděla dřív, než jsem zmáčkla sluchátko a vznesla dotaz. Když jsem mu předávala její odpověď, snažila jsem se mu alespoň poradit: „Kousíček od prodejny je benzínka. Tam by to asi šlo“, naznačila jsem rukou směr. „Benzínka?“, opakoval nevěřícně. „Když nakoupím u vás?!“ Nevěděla jsem, co mu na to mám říct. Naši zákazníci svoje potřeby řeší i tak, že vyjdou z prodejny a močí do protější zahrady. Je jim úplně fuk, že výlohou na ně je vidět. Tuhle možnost jsem mu ale nechtěla nabízet. Pohled na takové chování je mi nepříjemný. S vědomím, že v obchodě jsou i děti.
„Dám vás do novin! To bude prča,“ oznámil mi.„Já vás taky,“ ujelo mi a vyprskla jsem smíchy.
Já vím, že jsem neempatická. Zrovna já, která když má někam jet, jako první zjišťuje, kde si v daném místě může ulevit. Soucit si v práci nemůžu dovolit. Zbláznila bych se.
Jdu do trafiky. Omrknout, které noviny tenhle můj průšvih rozmáznou.
https://www.skupina.coop/automaticke-obchody-coop-vstupuji-i-na-vesnice
