Článek
Přicházíme na autobusové nádraží a nálada se nám rychle zhorší při zjištění, že zrovna u našeho stanoviště je nejdelší fronta. To chceš, stát tam s těma narvanýma taškama. Ale jsme dvě, budeme si povídat, uteče nám to.
S tím vědomím si stoupáme na konec fronty.
Mluvíme a mluvíme a můj citlivý čeníšek zaznamená nějaký smrad. Rádoby ovocná vůně. Fuj. Nesnáším to. Rozhlédnu se. Dcera vypráví dál. Její život je teď tak pestrý a vzrušující. Samozřejmě, že ji poslouchám. Díky svému ADHD ale dokážu současně vnímat i okolí. Když si kluk před námi sáhne do kapsy, přiloží ruku k ústům a následně stranou „nenápadně“ vyfoukne kouř, klepnu mu na rameno. „Hej, jednak mi to vadí, za druhé se to tady nesmí!“, sděluji důrazně. Kluk pokrčí rameny, ale do kapsy si ve frontě už nesáhne. Já poslouchám dceřino vyprávění o kafíčku s kamarádkou a tiše doufám, že vapovat nebude ani řidič.
Naštěstí jede ten nový. Jezdím s ním ráda. Takový milý kluk, nikdy jsem ho s cigaretou nebo vapem nezahlídla. Na autobusové nádraží v našem městečku vidím z okna a mám tak celkem přehled.
Navíc jezdí pohodově, tak, jak by profesionál vozící stařenky i děti podle mého rozhodně měl. O to víc mě překvapí, když za jízdy vytáhne láhev s vodou, aby se napil. Jsme v serpentinách a kousíček odsud … ano! tady! je pomníček. Bouralo se tu i minulý týden, auto už bylo „upravené“ hasiči, když jsme nehodu autobusem míjeli.
Proč se řidič nenapil, když jsme stáli na zastávce? A stihl by zareagovat, kdyby se proti nám vyřítilo rychle jedoucí auto?, vrtá mi hlavou, když si uvědomím, že mě v nose znovu dráždí umělá ovocná vůně. Jsem nekuřačka a když v mé blízkosti někdo vapuje, vysychá mi v krku a dráždí mě to v nose. Je řidič nekuřák a má to stejně? Kdybychom se vybourali, přemýšlel by někdo o tom, že je to kvůli dost možná mladistvému závislákovi na nikotinu?
Ano, mohla bych si koupit auto a udělat řidičský průkaz, dopravovat sebe i dceru po vlastní ose. Mám ale poruchu pozornosti. To na silnici potkat nechceš.
Když vaříme večeři, vrátím se k tématu kouření a vapování mladistvých. Dceři je šestnáct. Kluka ve frontě před námi vůbec nezaznamenala. „Copak jsi to necítila?“, upřímně se divím. „Jsem zvyklá, mami, ve škole vapuje většina lidí. O přestávce normálně ve třídě!“, chechtá se mi. „To nemyslíš vážně!“, zvedám hlas, i když ona za to nemůže. Před vnitřním zrakem vidím ty chvíle, kdy po nocích sípala,„štěkala" a popadala dech. Je alergická. „Měla jsi jít na ten gympl!“, bouchnu do stolu. „Ale mami, tam to přece dělají taky!, říká mi dcera, která se dostala na střední, kterou si vysnila a která ji baví. S lidmi z gymnázia se potkává v tanečních, kamarádí s nimi a jeden z nich se jí asi líbí. „A co na to učitelé?“, zmírním hlas. Jsem opravdu zvědavá.
Za nás skupinky studentů postávaly s cigaretou dost daleko za školou. Jinak by si je ředitel podal. „O přestávkách tam přece nejsou a oni mají furt otevřený ty okna, to se vyvětrá“, dostávám informaci. ( Nebo z okna někdo vypadne a novináři budou mít na nájem, napadá mě).
Co s tím? Kde to, proboha, žijeme?! Dětičkám jsme vzali dudlíky příliš brzy a jim umělohmotné šidítko chybí natolik, že ho z pusy nedají ani ve škole, v dopravě, nikde?
Až se zase budete dojímat nad tím, že nějaká mladá holčina zemřela na rakovinu - tu zlou nespravedlivou nemoc!!!! - nebo se budete vztekat, že mladý sportovec zemřel přímo na hřišti, než napíšete komentář, že za to určitě může očkování… Promluvte si s vlastním potomkem o tom, jak to v jeho životě chodí. Možná zjistíte, jak je to doopravdy a kde se ty nemoci berou.
Další den jedu raději vlakem. Na nádraží přímo pod piktogramem, který zakazuje kouření, stojí malý starý šedovlasý chlap a kouří klasickou cigaretu. Nádražní ochranka nebo dokonce policie? Ani náhodou. I kdyby šli kolem, tohle řešit nebudou.
Tak hlavně, že se nesmí kouřit v hospodách.
Zdroj: https://pardubice.nempk.cz/novinky/vapovani-je-nebezpecna-zavislost-varuje-odbornice-pro-odvykani
https://zeptejsevedce.cz/dotazy-a-odpovedi/skodi-pasivni-vapovani/
