Článek
Pomalu se blížil večer. Lidí neubývalo, tvořili fronty, byli nervózní. Ubývalo jedině mých sil. Přistihla jsem se, že v myšlenkách sklouzávám směrem k teplé posteli s rozečtenou knížkou.
Sakra! Soustřeď se!, musela jsem se v duchu napomenout. Každý den se bojím, jestli vyjde kasa. Už jsem se párkrát o nějakou tu stokorunu předala. Ona i ta stovka zamrzí. Natož, když je jich víc.
Soustředit jsem se dokázala sotva pár minut. Potom mě zaujala dvojice, jaké k nám běžně chodí: žena ve středním věku nesla košík s nákupem a za ní se šoural dědeček, kterému mohlo být přes osmdesát. Stěží tlačil velký nákupní vozík.
Jeden čas jsem pracovala jako pečovatelka. Vím tedy, jak je důležité nechat starším lidem jejich důstojnost, nechat je dělat činnosti, které zvládají a nechovat se k nim jako k dětem.
Ten pán ale vůbec nevypadal dobře. Byl hodně bledý a stěží chodil. Paní vyložila na pás oba nákupy a když zaplatila ten svůj, řekla stařečkovi, že ho odveze domů. On jí řekne, kde bydlí ( to mě překvapilo, opravdu jsem myslela, že jsou příbuzní) a ona ho odveze.
Stařeček trošku protestoval. Raději by se tu prý někde posadil. Zaplatil a poodešli kousek stranou, kde se starému pánovi podlomily nohy, mladík, který byl zrovna na řadě to zahlédl periferním viděním, skokem byl u nich, pána pomohl zachytit a držet na nohou.
Vzápětí přiskočil další muž. Sportovní typ s vypracovanou postavou. V té chvíli už jsem u nich stála i já, abych se domluvila, kam pána posadíme. Mohla jsem nabídnout svojí židli, ale kdyby ztratil vědomí a spadl z ní, mohl by si ke všemu ještě rozbít hlavu. Stěží jsem stihla otevřít pusu, protože sportovec dědu popadl do náruče, že ho donese k autu, což mu děda tiše ( a marně )rozmlouval. Přece ho tu nebude nosit! Ale nedomluvili se, už byl nesen ze dveří. Mladík vzal stařečkův vozík, žena klíčky od auta a byli pryč.
Nejdřív jsem měla krásný pocit někde u srdíčka. Nějakou chvíli mi vydržel.
Byla tu lidskost. Ochota pomoci. Spolupráce.
Až cestou domů mi došlo, že tu taky bylo stařečkovo tiché NE.
A že nebylo vyslyšeno.
Jak si asi paní poradila s tím, že pána neposlouchají nohy, když ho dovezla k jeho domovu? Nebo s sebou vzala na výlet i oba pomocníky z obchodu? Co když starý pán bydlí sám a bál se být doma, kdyby se mu náhodou přitížilo?
A hlavně: Jak se ten člověk asi cítil, když o něm bylo rozhodováno ve stylu: Já vím nejlíp, co je pro tebe dobré?
Pomáhat druhým je záslužné.
Ale než se do toho vrhneme, neměli bychom se nejdřív ptát, jak se cítí a co by jim v danou chvíli pomohlo nejvíc? Je to, co dělám, opravdu pomoc?
