Článek
Nikdo na nic nemá čas, všechno spěchá. Pořád se očekává kontrola z vedení. Pořád musíte být ve střehu.
V mém věku a s diagnostikovaným ADHD to bývá náročné. Už to, že zákazníci na mě často mluví dva najednou a do toho kolegyně do sluchátka, může znamenat, že budu na konci směny doplácet dost peněz.
Pozornost rychle ztrácím a těžko získávám zpět. Soustředit se je pro mě náročné. Snažím se. Mám zažité určité mechanismy, které mi pomáhají, abych nedělala tolik chyb. Když se špatně vyspím nebo zaučuju nového člověka, čekáme kontrolu, či řeším větší množství zákaznických reklamací, jsem psychicky unavená už ve chvíli, kdy jdu na svačinu. Potřebuju mít klid. Přepnout mysl do jiného módu. Někdy si sednu do kuchyňky se zhasnutým světlem a pustím písničky do sluchátek, jindy si vytáhnu knížku. Potřebuju silnou kávu nebo jiný zdroj kofeinu. Hodně kofeinu a klid, samotu. Potom můžu fungovat zbytek směny v pohodě.
Často se mi stane, že když jdu konečně na přestávku, v kuchyňce potkám obávanou kontrolorku či oblastního vedoucího s laptopem. V kuchyňce se jim pracuje líp, jsou tam pohodlnější židle.
V takové chvíli je moje přestávka zkažená. Jak by se vám jedlo a odpočívalo, kdyby hned kousek od vás seděla ženská, o které se celá směna od rána baví jako o nepříteli číslo jedna a doufá. že se v prodejně neobjeví? Já v takové chvíli zvažuju možnost svačit zamčená na záchodě.
Takže když jsem v kuchyňce zahlédla na stolku noťas a přátelský úsměv našeho nového nejvyššího, měla jsem zkaženou náladu. Pozdravila jsem a usadila se od něj co nejdál s mobilem v ruce. Číst bych nemohla, rušila mě jeho přítomnost. Krom toho si chtěl povídat. Oslovil mě křestním jménem, následně mi o sobě začal vyprávět, něco o tom, jak si připadá lepší než jeho předchůdce. Musela jsem se hodně snažit, abych zůstala milá a neujelo mi nějaké protočení očí nebo úšklebek. Nevypadám, ale přečetla jsem toho dost. To, čím se chlubil, najdete na prvních stranách příruček pro budoucí manažery.
Když se pochválil, zahleděl se do svého počítače, zatímco já usilovně pracovala na tom, abych seděla rovně a jedla způsobně. Načež mi ten sympaťák položil otázku, jestli mi vyhovují směny tak, jak je mám nastavené. Sousto jsem spolkla napůl rozžvýkané, mozek jel na plné obrátky. Ve firmě jsem roky a směny mi před dlouhou dobou nabídl tehdejší vedoucí provozovny kvůli vyzvedávání dítěte. Samozřejmě, že mi vyhovují, kdyby to tak nebylo, snažila bych se to změnit. V tom smyslu jsem mu odpověděla
Firmě by ale vyhovovalo, kdybych do práce chodila jinak, dozvěděla jsem se. Pan oblastní by mi rád navrhl změnu, která by pro mě znamenala větší časovou i finanční zátěž, protože do práce dojíždím. Zabralo by to tolik času, že kdybych si chtěla přidat druhou práci, neměla bych na ni vůbec žádný čas. A o druhé práci uvažuji v poslední době čím dál častěji. Všechno zdražuje a já mám dospívající dítě, které potřebuje značkové věci, aby zapadlo do třídního kolektivu. Nevychovávám outsidera.
Za nabídku jsem panu vedoucímu poděkovala a řekla, že takhle mi směny vyhovují i kvůli jejich pravidelnosti, protože mám diagnostikované ADHD a při nepravidelnostech dělám častěji chyby.
Moje diagnóza ho zaujala a začal mi vykládat něco o své rodině, prostředním synovi, který ADHD nejspíš má, ale k lékaři s ním nepůjdou. Zbylý čas přestávky jsme si o projevech této poruchy (a o jeho dětech) povídali. Je nadřízený, byla jsem slušná. I když myslím, že přestávka v práci je můj čas, který mám trávit tak, aby to vyhovovalo mně. Já potřebuju vypnout Navíc mě vyprávění o cizích rodinách nezajímá. Příběhy mě zajímají velmi. Pokud jsou silné, napínavé nebo jinak zajímavé. Tohle nebyl ten případ. Nicméně nějaké své poznatky jsem mu říct mohla. Také jsem četla nějaké knihy, které bych mu mohla doporučit, ale názvy knih si nepamatuji, musela bych se podívat doma. K nastavení směn jsme se už nevrátili a byla jsem odhodlaná říct svoje tiché pevné „ne“ každému podobnému návrhu.
Svoje „ne“ jsem ale neřekla vedoucí směny, když „škrábala prstíčkem“, abych vzala směnu navíc .Ráda pomůžu.
Jenomže jsem pak měla málo volna, neumím si správně zorganizovat čas , resty v domácnosti jsem doháněla večer a do práce vstávala jako z hrobu. To zas bude den!
Byl. Ani jsem se nekoukla na ty knihy pro oblastního, napadlo mě, když se kolem mě prosmykl, jak chvátal do zázemí prodejny.
O chvíli později si mě zavolal do kanceláře, podal mi nějaký papír, kde byly napsané názvy zboží a čísla. Ptal se, jestli si tenhle nákup vybavuju. Koukala jsem na to jako tři dny starý pes. „Nemám tušení, co to je“, řekla jsem pravdu. „Místo dvou balíků vody jste namarkovala jednu láhev!“, zatvářil se přísně. „Aha, pak se tedy omlouvám.“ Ticho. „Nebo co s tím budeme dělat?“, promluvila jsem jako první a v duchu už počítala výši škody, kterou možná budu muset uhradit. 110 korun mi vyšlo. „To se řeší vytýkacím dopisem“, zůstával přísný.
Vytýkací dopis je prvním krokem k výpovědi. Je možné, že se mě firma chce zbavit? Padesát mi bylo, úvazek mám jako jedna z mála plný a změnu směn jsem odmítla. Mohli by mě vnímat jako nepohodlnou. Tenhle vedoucí je tu „týden i s cestou“, bude se chtít ukázat. Místo domluvy rovnou výhružka vytýkacím dopisem. Tak jo. Usmála jsem se a řekla, že pokud je to vše, chci se vrátit k práci. Zdálo se, že práci nikoho jiného zkontrolovat nepotřeboval. Brzy odspěchal. Možná zatopit jiným starším zaměstnancům. Firma by chtěla raději mladé, takové, jaké má na plakátech.
Můj úsměv byl opravdový. Upřímný. ADHD miluje konflikty, rvačky a vzrušení. Pár takových sporů jsem už musela řešit a slušnou řádku jich vyhrála.
Mám určité znalosti, známosti, zkušenosti, jisté právní povědomí a chuť vítězit.
Na slíbený vytýkací dopis pořád čekám. Jisté je jen to, že o osobních věcech se s tímhle pánem už bavit nebudeme. Svačinu hodlám trávit bez něj. I kdyby to znamenalo sedět s ní na lavičce mezi bezdomovci.
I to taková je práce v marketu. Uvažujete o ní? Zvažte, jestli na to máte povahu.
