Hlavní obsah

Smutný kurýr.

Foto: Pixabay

V obchodě pro chudé se jako zaměstnanec úsměvů moc nedočkáte. Momentů, kdy vám zákazník odpoví na pozdrav, je taky pomálu. Zato dohadů o to, co má kolik stát a jestli nemělo být zboží o dvě koruny levnější, si užijete až až.

Článek

Všechno to berete tak nějak automaticky. Kam byste přišli, kdybyste si všechno měli brát osobně? Nejspíš do blázince. Zatímco markuju, vymýšlím prázdninový program pro svoje děti, vymýšlím vánoční dárky, píšu v duchu erotické povídky a celkově jsem duševně úplně jinde než v diskontu narvaném zákazníky, kteří mají pořád nějaké problémy a aspoň na chvíli chtějí uplatnit pocit vlastní důležitosti.

To vás potom překvapí, když vám dojde, že se díváte do sympatické tváře mladého muže, který nejen, že pozdravil první, dívá se vám do očí a usmívá se, ale zeptá se i jak se máte. Mohl by být můj syn. Věkem. Ale takhle přesně bych si svého syna představovala. Dívám se do očí, které vídám v zrcadle.

Červenou pracovní mikinu už vždycky zaznamenám periferním viděním, sotva vejde do dveří. Hned vím, co řeknu dědečkům a babičkám, aby ho pustili před sebe ve frontě. Ano, umím být milá. On má jen svačinu a je přece v práci. Samozřejmě by to zvládnul i na samoobslužných pokladnách. Ale možná i on aspoň na chvilku chce mluvit s někým, kdo ho rád vidí, chová se slušně, nadhodí vtip.

Když se ptám, jak se má, prozradí, že ho bolí koleno, jindy zase, že se mu líbí, jak trpělivě mluvím se zákazníky, jeho dokážou lidi i rychle vytočit. „To tak dobře znám!“, i já jsem bývala mladá. „To přejde až s věkem, přestanete mít chuť všechno řešit a připouštět si každou drobnost“, směju se při vzpomínce na svoje výbuchy hněvu před desítkami let. Možná jsme nějak vzdáleně příbuzní.

Listopad. Dny se zkracují, fronty v obchodech prodlužují. Kurýr se občas objeví, ale začíná být jiný. Unavený. Když přijde příště, opatrně tohle téma naťuknu.

Překvapí mě: „To asi taky. Jsem unavený, je toho dost. Ale spíš jsem otrávený z toho, jak se k sobě chováme. Na těch silnicích to je hrozný. Víte, jezdil jsem různě. I v Anglii třeba. Tam to bylo úplně jiný, ty lidi měli nějakou slušnost. I k cizincům. Tady je to snad čím dál tím horší,“ objasní mi. „A není to tím obdobím? Lidi jsou před vánocemi víc unavení a nervózní,“ říkám a v duchu vidím sebe s přítelem. Když jsem ho konečně přemluvila a vyrazili jsme pro dárky a cestou se rozbilo auto. „Já se na nějaký vánoce můžu vy…!“, vztekal se přítel a já si pomyslela, že romantika adventního období je nejspíš opravdu pryč. Jako dárek mi vždycky stačila maličkost, ale dokázala jsem hodiny bloudit po obchodech, abych svým blízkým přinesla to, po čem opravdu touží. Nespěchala jsem. Hrála vánoční hudba, obchody byly svátečně vyzdobené a ty fronty v nich člověk s chutí vystál, protože se díval, jak se spolu lidi baví, pozoroval děti, které přemlouvaly rodiče k zakoupení aspoň jedné hračky a vzpomněl si na chvíle, kdy na místě těch rodičů stál sám. Ale dnes? Dárky kupuju na internetu, protože vůbec nemám čas. Kam se poděl? Utrácím ho, abych vydělala na obyčejné věci. S přítelem se už zdaleka tolik netulíme na starém gauči. Míjíme se kvůli práci.

Tahle nálada nenálada a všechno to přemýšlení mi zůstaly v hlavě i na cestě domů. „Copak? Zákazníci zlobili?“, směje se řidič autobusu. Tak mu to řeknu. To o tom kurýrovi. O tom, jak se na českých silnicích lidi prý chovají. „Má pravdu! Taky jsem jezdil v Anglii. To se nedá srovnat. Teda nedalo, už nějakej čas jezdím tady. Ale tenkrát? Hele, já neuměl skoro nic anglicky a ztratil jsem se. Když jsme čekali na světlech, šel jsem se zeptat toho přede mnou, zaťukal na okýnko, ukázal mu lístek kam jedu. On mi řekl kudy, viděl, že mu nerozumím. Řekl mi, ať jedu za ním a k tý továrně, co jsem jí vez materiál, mě dovedl. To věřím, že je z českých poměrů kluk nešťastnej“, sdělil mi řidič ochotně svou zkušenost. No, nebylo mi líp.

Kurýr s hezkým úsměvem a vytetovaným lvem na předloktí už k nám dlouho nechodí. Snad šel na operaci s tím nemocným kolenem. Možná si našel klidnější práci. Moc mu to přeju. Nosil mi kousek dobré nálady a jako čokoládový bonbon.

Trochu ve mně zatrnulo, když jsem viděla fotografie hromadné nehody na internetu a tam v příkopu dodávku s logem, které bylo na červené mikině. I když to byly fotky z druhého konce republiky.

Dávejte na sebe pozor a mějte pochopení pro kurýry. Někdy s sebou vozí i světlo, které může někomu rozsvítit den.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz