Článek
Já tedy přesně nevím, jakým vzděláním si prošly ty „tety“, které mi chodily domů otravovat život a za kterými jsem s hlavou sklopenou musela chodit na úřad.
Zkratky před jejich jmény byly Bc. a Mgr. Studované tedy byly. Zkušené asi taky, té nejstarší bylo víc než padesát.
Naprosto jistá si ale jsem jedinou věcí: Naprosto nedokázaly rozpoznat manipulativní chování.
S manipulátorem jsem žila. Nejdřív sladké řečičky. Pocit, že žádný jiný muž by se ke mně nehodil víc. Pocit, že ho znám. Společný domov, těhotenství. A změna. Vypadalo to, že o sto osmdesát stupňů.
Najednou jsme nebyli my. Já byla doma a on kdovíkde. Kde? Do toho mi nebylo nic. Tak mi to říkal. Vracel se večer a ptal se na jediné: Co je k jídlu? Když jsem se ptala já, třeba kolik máme společných peněz, dozvěděla jsem se, že každý z nás má svoje peníze, do těch jeho mi nic není, ale mám se snažit, abych ke stolu přinesla stejný díl jako on. Že mám rizikové těhotenství? No a?
Bylo to horší a horší. Tohle vás dokáže psychicky likvidovat den za dnem stejně, jako kapka vody hloubí jamku do kamene. Kámen je pevný, nemá city. Vy jste lidé, kteří city a pocity mají. Chcete zpátky to dobré, pořád hledáte chybu u sebe. Kdybyste to zkusili u něj, rychle by vás přesvědčil, že chyba je ve vás. Vždyť už vám to řekl. Vždyť sama víte, že něco s vámi není v pořádku.
Nechcete si připustit, že tohle je týrání. Nemlátí vás. Jsou na tom jiné ženy hůř. ( I muži , tohle se týká obou pohlaví) Když se budete víc snažit…
Ne. Když se budete víc snažit, ničemu to nepomůže.
Ten člověk má chybu v hlavě. Je třeba to rozeznat. Zjistit, jak se v komunikaci s takto odlišným, vlastně bezcitným, člověkem chovat. A odejít.
Úřednice z OSPOD, se kterými jsem tenkrát jednala já, rozčilovalo moje emočně labilní chování. Rozčilovalo také soudkyni.
Mnohem lépe se jim mluvilo s klidným, rozumným a chápavým otcem dítěte, než s matkou, která si neuměla představit, že dítě, které měla na starosti 24/7 od chvíle, kdy se narodilo, do chvíle, kdy začalo chodit do školky, a prakticky i potom, protože ze školky se ob týden vracelo nemocné, bude najednou žít někde jinde a vychovávat ho bude tatínek, který ho vídal skoro každý den hodinku, dvě, a jejíž svět se rozpadal, protože hrozilo, že teď to bude ona, kdo dítě skoro neuvidí. Ano, matka v takové chvíli byla emocionálně nestálá, plačtivá, úzkostná. Bylo obtížné s ní komunikovat. Otec měl lepší finanční zázemí.
Ano, otec soud tenkrát vyhrál.
Dítě už nikdy nepřespalo u matky, stýká se s ní tak, jak si otec přál: třikrát v týdnu několik hodin. Teď už spíš dvakrát v týdnu, protože matka je zaměstnaná a dítě má své zájmy, kroužky a koníčky.
Umím si představit, jak se komentářová sekce plní názory typu: To s tou matkou muselo něco být. Brala drogy nebo chlastala. Asi vás to překvapí, ale nedělala jsem ani jedno z toho.
Jen jsem se nechala zmanipulovat. Dokonce tak, že jsem dceři po narození dala rovnou otcovo příjmení, i když se v jejím životě první roky vyskytoval opravdu sporadicky.
Připadala jsem si, že jsem jediná na světě. Vyčítala jsem si, že jsem špatná matka.
Samozřejmě. Když bylo mému dítěti zle, starala se o něj a v noci němu vstávala babička z otcovy strany, nikoliv maminka.
Měla jsem po práci přecejen víc času, než kdybych se musela dceři plně věnovat a vodit ji na kroužky. Tak jsem to začala studovat. Manipulaci. Chování psychopatů a sociopatů. A jak se jim bránit. Četla jsem knihy a sledovala videa na YouTube.
Blíží se nový rok. Rok, ve kterém naše dítě bude dospělé. Dítě, které je milované a podporované, studuje střední školu, chce pomáhat lidem, umí spoustu báječných věcí.
Dítě, které umí uvařit, upéct buchtu, které mi ledacos ještě ve svém věku svěří.
Dítě, které mi nedávno řeklo: “ Nemám pocit, že by mě vychovával jeden rodič. Něco umím od táty, něco od tebe. S každým z vás nějaký zážitky. Já to mám asi pade na pade u vás rodičů. Pak mě ovlivnili lidi ze základky a z tanečních, ze střední školy." Tohle je zase moje vítězství.
Deprese jsou dávno pryč, bydlíme s otcem a dítětem deset minut od sebe. Každého manipulátora po pár větách odhalím. A nedám se. Používám přesně ty správné věty, které jim řeknou, že tudy cesta nevede.
Věřím ve vzdělávání. Až se tohle - já doufám, že povinně - naučí rozpoznávat všechny pracovnice OSPOD a bude podle toho rozhodováno u opatrovnických soudů, pak se děti v téhle zemi budou mít LÍP.
Do té doby děkuji za jejich práci těm, kdo za osvětu bojují.
Abych zmínila aspoň některé, je to pan Dvořák se svými videi Poznej svého psychopata.
Jsou to holky z Verimti.
A je to neúnavná bojovnice Monika z Majáku pro Tebe.
Omlouvám se těm, na které jsem zapomněla.
