Hlavní obsah

Řekla mi, co jsem zač.

Foto: Pixabay

Tohle je snad nejhorší typ zákazníků: ti zmatení, co jsou myšlenkami někde na třídních aktivech jejich ratolestí a najednou je popadne nápad, že ještě honem nakoupí. Půlku zboží má ve vozíku, zbytek naházený v chaotické směsi na pásu. Děkuju pěkně.

Článek

„Můžu ty vody nechat tam?“, ptá se a jednu lahev přihazuje na pás. Přikývnu. „Ty brambory si dejte zpátky do vozíku“, říkám jí, protože kód na brambory znám z hlavy a zbytečně jimi špiní pás. „Jasně!,“ sice souhlasí , ale  do vozíku hodí místo brambor láhev vody. „Né vodu, brambory! Tu vodu mi dejte zpátky, ať ji můžu naskenovat,“ snažím se ze všech sil nepodlehnout té její chaotické energii. Ale nemůžu ji popadnout za ramena a zatřást s ní, ani jí nemůžu říct, ať se na chvíli posadí stranou, pomalu dýchá a snaží se vrátit do reality, abychom se lépe domluvily.

Nakonec se srovná. Však to není raketové inženýrství, je to jen nákup, co se vejde do tisícovky. Mlčíme a každá se věnujeme své činnosti.

„Ale nebudete mě vychovávat, tady nejsme někde ve škole, že?“ Vypadne z ní nečekaně. Natolik mě tím překvapí, že se musím zastavit, nadechnout, pomalu vydechnout a nechat tu větu viset ve vzduchu. I když bych se jí tak strašně ráda podívala do očí, vzala ji za ruce a zeptala se jí: „To si opravdu myslíte? Že vás chci nějak vychovávat? Co vás k té myšlence vede? Je to tón mého hlasu? Je to výraz v mojí tváři, když se snažím zůstat nad věcí, nenechat na sebe působit vaše emoce?“

Neudělám to, protože na to nemám čas. Za ní se začíná tvořit fronta. A taky proto, že má šefová v kanceláři kameru, na které by tohle mohla vidět a ptát se, proč se vybavuju s jedinou zákaznicí, když je jich tu tolik, zajímá nás prioritně rychlost odbavení, tržba, na řeči tady není čas.

Večer před spaním si srovnávám myšlenky. Ve tmě poslouchám oblíbené písničky a najednou mi to v mysli znovu vyskočí. Proč mi to řekla? A proč se k tomu v mysli vracím? Vždyť toho od zákazníků slýchám tolik. A mnohdy jsou to mnohem horší řeči. Kdybych si měla všechno brát osobně, tak jsem nejspíš v blázinci v klecovém lůžku. Ale ne, ta se přece už nepoužívají.

Navíc to řekla špatně: ve škole se děti nevychovávají. Vzdělávají se.

A pak mi to v mysli cinkne, vybaví se vzpomínka z těch několika kurzů, kde jsem se snažila lidi něco naučit. Ten pocit, kdy se setkáváte s nejistotou, nesmělými úsměvy a plachými pohledy a během několika hodin ty lidi proměníte v sebevědomé bytosti. Ten pocit, ta proměna. To je kouzlo, které zůstane v duši i vám.

Ta ženská ve mně viděla učitelku. Vůbec mě neznala. Řekla jen to, jak to doopravdy cítí. Viděla, kdo doopravdy jsem.

Já si přitom říkala, jak bude fajn být jenom matka a babička s nenáročnou prací bez dojíždění, bez příprav, prostě jen dojdete na pracoviště, hodíte na sebe pracovní tričko a jdete vydělávat. To kouzlo proměny tam ale nezažijete. A já ho ještě zažít chci.

Buďte sami sebou. Všude to čtu. Nakonec to asi bude pravda. V příštím roce mě za pokladnou neuvidíte.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz