Článek
K tomu na mě neustále někdo volá od samoobslužných pokladen, že potřebuje pomoc. Šrumec, ale mám to mnohem radši než nudu všedních dopolední.
Zatímco čekám, až se starší paní popasuje s vlastní platební kartou a vymyslí správný PIN, abych mohla vzít dalšího zákazníka, počítám lidi ve frontě a snažím se odhadnout, jestli tenhle počet lidí zvládneme ve dvou, nebo je potřeba přivolat třetí holku, která má na druhé straně obchodu dost práce s vybalováním zboží.
Když se mého předloktí dotkne studená ruka, leknutím sebou trhnu, prudce se otočím a dívám se do tváře staršího zákazníka, který mi se smíchem říká: „Taková je tam zima!“ „Co to, sakra, děláte?!,“ předstírám, že jsem se lekla mnohem víc než ve skutečnosti, abych na něj mohla zvýšit hlas. „Jste se lekla, co?,“ baví se děda
Ale to se plete. To, co vidí v mojí tváři, není úlek. Je to znechucení a vztek. Kdo si myslí, že jsem? Veřejný majetek volně přístupný každému? Co udělá příště až mě potká na prodejně? To mě plácne po zadku z rozvernosti? Je to smutné, ale se staršími muži mám i tuhle zkušenost. A ne jednu. Tolik peněz, abych si to musela nechat líbit, mi firma neplatí.
My nejsme kamarádi. Nejsme ani známí. Tohle je cizí člověk, který mi častěji než bych chtěla, vykládá o svých radostech i rodinných strastech. Prý mu připomínám dceru. Já se usmívám, pokyvuju hlavou, vezmu od něj peníze a víc mě nezajímá. Naučil pracovat se samoobslužnou pokladnou, aby nemusel stát ve frontě. Skvělé. Až na to, že mě pokaždé potřebuje na svou přítomnost v obchodě upozornit, i kdyby mi měl říct jedinou větu. Je mu úplně jedno, že jsem v práci a musím se věnovat dalším lidem. Že mě i je zdržuje.
Když pomůžu stařičké babičce dát nákup do tašky a ona mě pohladí po ruce, to je něco jiného.
Když jsem učila lidi první pomoc, bylo to velmi kontaktní. A byla to nejlepší práce na světě.
Lidem ve starším věku chybí společnost. Chybí jim dotyky.
Chci vás proto poprosit: věnujte se svým rodinným příslušníkům. Navštěvujte je osobně. Dotýkejte se jich. Oni to potřebují.
Já to za vás dělat nebudu!
Osamělost starých lidí by se navíc měla stát tématem k řešení i pro politiky nebo neziskové organizace. Vždyť jich bude čím dál tím víc.
A osobně si myslím, že prodavaček, které se na vás budou usmívat, bude naopak čím dál tím míň.
