Divoká příroda Islandu. Ledovce, vodopády, ale i vyprahlá pustina a gejzíry

Když na cestu na Island dnes vzpomínám, jsou to zážitky, které by dnes (z mnoha různých důvodů) asi už nešlo zopakovat. Úspěšně jsme měli za sebou studium na vysoké škole s uděleným titulem Ing., a tak jsme to jeli hromadně oslavit. Přidal se k nám ještě starší kamarád, který si kvůli výletu na Island vzal v práci volno. Tohle si prostě nemohl nechat ujít.

Vyráželi jsme ve čtyřech s tím, že si na Islandu půjčíme auto. S sebou jsme tak brali krosny, stany a potraviny, ale také třeba skládací stůl a židle. Všude na nás koukali jako na zjevení, každopádně stůl (jako nadrozměrné zavazadlo) s námi doputoval až do Reykjaviku, hlavního města Islandu, kam jsme dorazili téměř přesně před 13 lety. Dodnes si pamatuju svůj první dojem - šedá obloha, všude nevzhledné tmavé kamení, déšť a pocit, co vlastně v této pustině dělám. Jenže záhy se to všechno otočilo o 180 stupňů a byl to další z mých životních zážitků, které jsem měl to štěstí absolvovat ještě předtím, než na mou hlavu padla kupa příjemných starostí - bydlení, děti, rodina.

Dnes už bych to asi absolvoval jinak, ale před 13 lety jsme na Island vyráželi přes Londýn, do něhož jsme jeli autobusem Student Agency z Prahy. Trmáceli jsme se s bagáží nejdříve vlakem RegioJet do Prahy, pak jsme přesedli na Florenci na autobus, který nás zavezl do Londýna. V autobuse jsme najeli na podzemní vlak pod kanálem La Manche, dali jsme si krátkou prohlídku centra Londýna a poté jsme odlétali z letiště London-Luton. Náklady na letenky a půjčení auta jsme měli každý rozpočítané už před cestou. Po cestě jsme každý dopláceli 10 tisíc na výdaje na místě. Nejvíce vyšlo pozorování velryb (10 565 Kč za celou skupinu), benzín na týden (10 828 Kč) a návštěva Modré laguny (4 256 Kč).

Každý den jsme si vytyčili trasu, kterou urazíme autem, a místa, která navštívíme. Cestou jsme si vždy dokupovali zásoby a vařili jsme si na cestách. Hlavu jsme složili tam, kam jsme večer dojeli. Aby stan nezavázel na cestách, vybírali jsme i místa, kde jsme byli alespoň částečně krytí, kdyby přišel velký vítr. Místní jsou na to navíc připravení, takže jsme čas od času narazili na louku, kde byly koše a také elektrické přípojky (primárně pro karavany), kde jsme si mohli dobít telefony a další vybavení.

Naší první zastávkou byl Strokkur Geyser, místo s gejzíry, které v pravidelných intervalech vyvěrají ze země. Byla to úchvatná podívaná. Menší gejzír vytryskne v různé intenzitě zhruba jednou za pět minut, ten větší pak nepravidelně. Počkali jsme si na ten malý, a to hned na několik erupcí po sobě, skoro jsme ani nemohli odjet.

Pokračovali jsme na vodopády Gulfoss, které jsou největší a současně nejnavštěvovanější vodopády na Islandu. Zázrak přírody se vším všudy, u kraje útesu nebylo slyšet ani vlastního slova. Cesta od něj nás vedla přes sypaný štěrk a přes zemi nikoho, kde byla jen cesta vytyčená okrajníky a nikde nikdo. Žádné domy, žádné lidé a žádná auta. Po cestě směrem na Stöng jsme potkali místní koně za ohradou, tak jsme si s nimi samozřejmě udělali pěkné fotky.

Pokračovali jsme na další vyhlídky a menší vodopád Háifoss na trase. Sluší se zmínit, že na Islandu jsou u turistických míst, kde parkujete, i toalety (včetně mýdla, papíru a utěrek), a někdy i sprchy.

Někdo pravidelně doplňuje vše potřebné, i když to tato osoba musí mít opravdu hodně daleko. Když jsme pokračovali dále, všimli jsme si starého mostu přes řeku, na němž ještě stál původní důlní vozík. A cedule, která uváděla, že další pumpa je za 243 km - ta byla hodně výmluvná.

Výstup na sopku Bláhnjúkur nám ukázal okolní vrcholky poseté sněhem, a my byli doslova v oblacích úplně sami. Za ty pohledy a za fotku na „prstu“ sopky, kde jsme stáli na jedné noze, to rozhodně stálo.

Po cestě jsme míjeli zkamenělé ostré vyvřeliny, potůčky, z nichž se kouřilo, ale viděli jsme i dým, který stoupal z děr v zemi. Ve finále jsme se vyfotili úplně na vrcholu, zatímco za námi bylo ve stoupajícím dýmu pěkně horko a také jsme necítili nic jiného než síru. Po návratu zpět jsme se vykoupali v přírodním teplém jezírku.

Za rozbřesku jsme opět rozložili náš stůl a kempingové židle a dávali jsme si kávu a snídani při pohledu na masivní sopku Heklu v dálce.

Doplnili jsme zásoby a směřovali jsme k vodopádu Seljalandsfoss, který padá z výšky 60 metrů.

Člověk si vedle něj připadá jako hodně malý tvor, navíc můžete jít až za něj a vyfotit se s padajícím vodopádem za vašimi zády. V té době se tam dokonce natáčel film, takže přímo před vodopádem byly stany filmového štábu.

Bylo jen otázkou času, než si vylezeme na ledovec. Zdolali jsme ledovec Sólheimajökull, na který jsme vylezli (překvapivě) bez jakékoliv speciální výbavy. Sáhli jsme si na obří modré bloky ledu, zatímco nad námi přistávaly vrtulníky s expedicemi, které si chtěly ulehčit cestu.

Posléze jsme se vydali k divokému oceánu a nafotit zajímavé výhledy. Island je zemí, kde prostředí hodně rychle střídá. Zažili jsme pustinu, sopečnou pláň, sněhem zaváté kopce i zemi, která byla jen porostlá mechem.

U vodopádů se hodně zelenalo, oceán byl s kameny hodně divoký. Na pláži s kuličkovým sopečným pískem jsme si alespoň osvěžili nohy a přemýšleli, proč z pláže kousek dál vzlétá vojenský vrtulník.

Nakonec jsme si u vody počkali na magický západ slunce a na červánky.

Druhý den to byl zase úplně jiný Island. Po cestě jsme objevili velké plochy fialových květů a přírodu, která byla nějak více zelenější. Po cestě jsme si udělali zastávku u ledovcového jezera v národním parku Skaftafell a pokračovali k vodopádu Svartifoss.

K němu to byla trochu turistika. Cestou jsme třeba potkali v hlíně zarostlý rezavý pluh, ale výhledy zespod vodopádu stály za to. Při cestě zpět jsme narazili na hobití domečky a také vybavené chalupy pro ty, kteří by kvůli počasí museli zůstat pod střechou. Byly plně zařízené včetně kuchyně, postelí a hustě propsaného turistického deníku.

V ledové laguně Jökulsárlón jsme viděli plující ledovcové kry a kusy ledu, což bylo v kontrastu s okolními kamenitými srázy a mostem hodně zajímavé. Za půl hodiny tu byl ale další kontrast - kamenitá cesta do vnitrozemí a my se táhli za stádem ovcí, které ne a ne odbočit z cesty.

Ubytovali jsme se v „samo-kempu“ kousek od ledovce Hoffellsjökull. Nikdo po nás nic nechtěl, jeho součástí bylo sociální zařízení i termálně vyhřívaný bazének, kde jsme se ve čtyřech akorát vešli.

Poblíž hlavní okružní silnice Route 1 jsme mohli vidět i majestátný vodopád Rjúkandafoss. Západ slunce jsme zažili na jakési náhorní plošině na pozemku majitele, kterého jsme se šli zeptat do jeho nemovitosti. Autem jsme vjeli do terénu a bivakovali jsme prakticky na dohled od jeho domu.

Další velké vodopády měly název Dettifoss, který je pokládán za nejmohutnější vodopád v Evropě. A skutečně - byl to hukot! Jen kousek dále se ale krajina zase dramaticky změnila. Vyprahlou půdu vystřídaly strmé útesy, mezi nimi dokonce hojně rostly stromy a další vegetace. A mezi nimi byla vidět průzračná jezírka s modrozelenou vodou.

Aby to ale nebylo vše jen o přírodě a vodopádech, vydali jsme se na pozorování velryb. Vyplouvalo se z města Húsavík, dostali jsme tlusté oceánské kombinézy, které mají třeba pracovníci na ropných plošinách v severním Ledovém oceánu, a vyrazili na lodi vstříc útesům a zátokám.

Na hladině se plavila hejna papuchálků, kteří sem přišli za potravou, a pak se na nás usmálo štěstí. Obří velryby byly jen nedaleko a vydechovaly do vzduchu sprchy mořské vody. Pak nám velryby ukázaly své ploutve a rozloučily se s námi. Na místě jsme viděli hned několik druhů velryb. Od té doby jsme velryby v tak hojném počtu jako na Islandu ještě nikde nepozorovali.

Na severu se zlepšily cesty na asfalt a změnila se i krajina, která se zbarvila do zelena. Jenže v mrtvé zemi, kde pára stoupala z děr v zemi, se opět zbarvila do žluta a do šeda. V dírách bublalo a vařilo se bahno, všude smrděla síra a v půdě byly vidět různé usazeniny.

Není divu, že kousek dál jsme narazili na geotermální elektrárnu, u jejichž trubek se vyhřívaly ovce. Kráter Viti zatopený vodou byl ideálním místem pro procházku po jeho úbočích a hřebenech. Nikde ale nebyly žádné zábrany. Krok stranou by znamenal pád do hlubin. Do některých míst však byl přístup kvůli nestabilitě zakázaný.

Nemohli jsme si nechat ujít ani neobvyklé skalní útvary Dimmuborgir, které vzešly z lávového pole. Nacházejí se východně od jezera Mývatn na Islandu a je to hodně zajímavá procházka.

Cestou jsme se čelovkami nakoukli i do několika jeskynních útvarů. Na vlastní oči jsme viděli i Godafoss, impozantní „Vodopád bohů“.

Přes město Akureyri jsme se vykoupali v přírodním jezeře s hodně studenou vodou, ve městě jsme pak nakoupili zásoby na poslední část naší expedice. Kempovali jsme opět mimo město, večerní hamburgery jsme při západu slunce zapili místním pivem.

Ráno jsme v kopcích kousek od stanu objevili hnízdo ovcí, po cestě jsme potkali pána, který vedl stádo asi 30 koní na pastvu. Opět jsme se blížili do aktivní oblasti, protože se ze země zase tu a tam začala vyvěrat pára.

Prošli jsme se v údolí Reykjadalur, kde jsme viděli další zajímavé vodopády, díru v zemi, ze které stoupal kouř, a potok, který hrstka místních překřtila na veřejné koupaliště. U lávového pole Eldhraun, které je největší na Islandu, jsme si v bublajícím jezírku na svačinu udělali vejce natvrdo. Hotovo bylo za pár minut. Útesy a kopce se začaly pomalu barvit do hnědé až do oranžové.

I přesto, že se nám rozpršelo, udělali jsme si ještě velkou prohlídku hlavního města Reykjaviku. Prošli jsme si přístaviště, uličky, městské muzeum a nakoukli jsme i do městského venkovního termálního bazénu s teplotou 38 °C.

Přespali jsme opět mimo město v kempu se všemi službami, kuchyní a přístřeškem (opět sami) a den před odletem jsme věnovali fenomenálnímu termálnímu koupališti Blue Lagoon alias Modrá Laguna. Před 13 lety ještě nebylo tak obrovské, ale teplá voda v kombinaci s bahnem byla prostě něco speciálního. Dnes si v recenzích dočtete, že je tam hlava na hlavě, tehdy to však byla ta pravá tečka na závěr, kdy jsme si po fyzicky náročné dovolené konečně zrelaxovali a připravili se na cestu zpět domů.

Co jsem si z Islandu tedy odnesl? Hlavně moře (nebo spíš oceán?) zážitků. Vylezl jsem na ledovec, vystoupal u sopky až na špičku, ze které byly vidět jen okolní sněhem zaváté vrcholky. Viděl jsem velryby a gejzíry, vykoupal jsem se v geotermálních lázních, viděl jsem obří vodopády a panenskou krajinu s černým jemně rozemletým pískem na pobřeží. Viděl jsem páru jen tak stoupající ze země, která ukazovala drsnou divokost matky Země.

Ale viděl jsem také světlou stránku Islandu - koně a ovce, rozkvetlé zelené louky, ptáky, velryby, papuchálky, ledovcová jezera a krajinu, kterou jinde na světě jen tak (možná že už nikdy) neuvidím. Navíc si z toho odnáším i to, že všechno, co člověk zažije a vidí, tu nemusí být navždy.

Už dříve jsem to zažil na Maltě, kdy jsem si ještě stihnul vyfotit světoznámé Azurové okno, než se po pár měsících zřítilo do vody. Na Islandu jsem navštívil Modrou lagunu, což jsou geotermální lázně s horkou vodou a bahnem, které si člověk napatlá na obličej a celé tělo. Kvůli výronům lávy byly tyto lázně několikrát uzavřené, naposledy vloni. Jenže před 13 lety to byl turistický diamant, který jsme si vychutnali plnými doušky bez davů lidí. Dnes je to továrna na peníze. Přesto bych i vám doporučil se na Island vydat, půjčit si auto a na vlastní oči vidět a vychutnat si divokou sílu přírody. Tedy něco, co u nás v Česku jen tak nezažijete.

Zdroje:

https://www.visiticeland.com

https://www.reddit.com/r/VisitingIceland/comments/14ouf3e/when_to_visit_iceland_infographic