Jak se Paříž připravovala na olympiádu aneb co jste v televizi neviděli

Paříž, hlavní město Francie, asi není třeba blíže představovat. Paříž je cílem mnoha cestovních kanceláří, samozřejmě se do ní můžete vypravit i sami, let z Prahy trvá dvě hodiny a stačí si jen zarezervovat hotel. Hlavní lákadla jsou jasná - Eiffelova věž, plavba na řece Seině, Louvre, Vítězný oblouk nebo třeba katedrála Notre-Dame.

Pro mě osobně je Paříž srdeční záležitostí. V roce 2014 jsem zde manželku požádal o ruku, a protože na přeplněné Eiffelovce nebyl příhodný čas, nakonec se tak stalo při plavbě lodí na Seině. Troufám si tvrdit, že i řada z vás, čtenářů, Paříž zná, a že ji v průběhu let už navštívila, možná i několikrát.

Paříž v loňském roce hostila letní olympijské hry, oficiálně Hry XXXIII. olympiády, které se konaly v období 26. července až 11. srpna 2024. Za zmínku stojí i to, že ne všechny disciplíny se uskutečnily v Paříži, potažmo v pevninské Francii. Hry jsme mohli vidět v televizi se špičkovým střihem a pečlivým záběrem scén. Já jsem Paříž navštívil prakticky těsně před vypuknutím her, kdy bylo možné vidět i odvrácenou stranu blížících se her. Podle místního průvodce se spousta lidí právě kvůli olympiádě na čas odstěhovala z Paříže. Příliv dalších turistů do už tak turisticky velmi oblíbené destinace byl prostě nad jejich síly.

Ostatně, dostat se z Česka přímo do Paříže na některá soutěžní klání bylo i pro našince hodně těžké. V prvním případě vás museli vylosovat, v případě druhém jste zaplatili za jeden lístek až několik tisíc, a ještě jste potřebovali letenku do Paříže a ubytování. A ceny v hotelech a dalších ubytovacích prostorech stoupaly až neuvěřitelně vysoko.

Paříž byla před olympiádou nazdobená, ale také hodně uzavřená. A v tomto článku vám ukážu detaily, které jste v televizi určitě neviděli.

Eiffelova věž je dominantou Paříže, která se musela na olympiádu slavnostně převléknout. Mezi dva ze čtyř sloupů věže bylo v centrální části zavěšeno osvětlené logo olympijského pětikruží. A to na kovových konzolích, které byly zajištěny ocelovými lany.

V noci pak celá věž svítila oranžově, přičemž pětikruží mělo bílou barvu. Při návratu zpět z večerní plavby lodí to byla úchvatná scenérie, kdy prakticky všichni nedělali nic jiného, než si fotili svítící Eiffelovku.

A díky tomu možná i trochu zapadly na nábřeží umístěné hodinky odpočítávající oficiální start olympiády. Když jsem je viděl naposledy, ukazovaly odpočet 15 dní, 20 hodin, 40 minut a 47 sekund.

Když jsem se pak na věž dostal v průběhu dne, po obědě v restauraci na věži jsem se samozřejmě podíval po okolí. Z Eiffelovky bylo vidět hned několik sportovišť. Nejblíže byl stadion pro plážový volejbal u fontány Bassins du Champ de Mars, který však nebyl žádným stadionem, ale jen konstrukcí z lešeňových trubek, která po nainstalování sedaček připomínala tribuny.

Jenže už dostat se z hotelu Westin poblíž zahrad Louvru byl nadlidský úkon. Projít se sice dalo přímo přes zahrady, ale ty se v noci uzavíraly, takže bylo nutné celý komplex při nočním návratu obejít. Cestou k věži však bylo vidět řadu uzavřených chodníků, stezek pro cyklisty a celých pruhů cest. Šel jsem pěšky a několikrát jsem se musel vracet, protože jsem najednou došel na slepý konec chodníku, který za rohem nebyl vidět a který byl oplocený ze všech stran.

Nejen doprava, ale i pěší dostali ještě před konáním olympiády hodně zabrat. U nábřeží Seiny byl často zabraný celý jízdní pruh nebo alespoň chodník, protože zde vznikaly desítky mobilních tribun. Od vody vypadaly samozřejmě skvěle, na záběrech v televizi byly plné lidí. Ze zadní strany to však byla jen změť trubek.

Speciálně musím vyzdvihnout řadu 86 mobilních toalet, které rámovaly jinak malebné zákruty řeky Seiny. Byly připraveny pro hlavní ceremoniál, který probíhal přímo v centru města, kde nebyla běžně přístupná sociální zařízení. A nápor lidí zde byl v průběhu konání her skutečně obrovský, a podle toho to také na záchodech muselo vypadat. Radši si ani nepředstavovat dále.

Spousta veřejně dostupných míst byla za plotem, protože se zde chystaly buď tribuny, nebo sportoviště. Pokud nevypadaly některé objekty u Seiny příliš vábně - šup na něj lešení a neprůhlednou plachtu s logem OH v Paříži.

Některé mosty byly uzavřeny pro auta, popřípadě uzavřeny jen částečně, a mohli na ně jen pěší. To kvůli všudypřítomným tribunám pro návštěvníky zahajovacího ceremoniálu. Autobusy nejezdily, aniž by to někde bylo vyvěšeno, a prakticky na každém rohu hlídala ozbrojená policie. Byl jsem svědkem kontroly vozu poblíž hotelu, kdy policie zastavila taxík s tím, že se má otočit a vrátit se zpět. Taxikář se ptal proč, ale bylo mu jasně naznačeno, že ptát se může pouze policista. Po taxíku pak směrem k hotelu odbočilo šest dalších aut, která vypadala ještě podezřeleji, ale to policie nijak neřešila. A to podotýkám, že do této konkrétní oblasti nebyl žádný zákaz vjezdu nebo nutnost mít nějaké speciální povolení.

Chaotické bylo i značení vlaků a metra, které ještě evidentně nebylo připraveno na masový nával turistů. Vlaky byly značeny tak, že jedou do centra, a najednou se popisek změnil a vlak jel zase nazpátek. Nebyl jsem zmatený jen já, ale i všichni další spolucestující ve vlaku. A nehledě na to, že síť vlaků a metra je v Paříži hodně komplexní.

Ulice Champs-Élysées směřující od Vítězného oblouku byla ve své druhé polovině směřující na náměstí Place de la Concorde (kde vznikalo další sportoviště) uzavřena. Stala se z ní jakási olympijská promenáda, jejímž středobodem byl obchod s oficiálním olympijským merchem.

Neodolal jsem ani já a dětem jsem přivezl olympijský hrnek, každému miniaturního maskota her a také hru Dobble s olympijskou tématikou. V obchodě jsem si udělal i fotku s vystavenou olympijskou pochodní.

Do svátečního hávu se po dalším zkoumání obalil i stadion Stade de France nebo bazény na okraji města, kde se konala vodní klání.

Paříž mě uhranula i jídlem, místní gastronomie je prostě skvělá. Jídlo nejen že velmi dobře chutná, ale je i poutavě naservírované.

Kulturní zážitek z několikadenního pohybu v Paříži doplnil živý zpěv při plavbě na lodi a pak také kabaret Totally Crazy!, v němž je ze zištných důvodů po startu představení zakázáno focení. Když se někdo z okolo sedících hostů nedokázal ovládnout, promptní obsluha jej upozornila (a to klidně i několikrát), že má telefon odložit.

Paříž olympiádu přežila, hrozby možných útoků se nevyplnily, a tak vše dopadlo na jedničku. Byla to však masová událost, která výrazně ovlivnila životy běžných Pařížanů, a na to by se nemělo zapomínat.