Článek
Protože manželka dojíždí za prací a já jsem časově flexibilní, je ranní (někdy dokonce „trestná“) výprava do školy a do školky na mě.
Pánové, pokud jste to ještě nikdy nezažili na vlastní oči a ráno pro vás znamená jen brzké zabouchnutí dveří od domu či bytu s kafem v kelímku, nemáte vůbec tušení, co se děje na opačné straně barikády. A berte na to jed, že manželka srdnatě bojuje i za vás.
Vstávat a cvičit. Někdy se dětí budí samy, někdy jim musím pomoct. A pak následuje koloběh stále stejných a důležitých činností
Má manželka děti vyzvedává, dělá s nimi úkoly – máme tedy role rozdělené. Na mě zůstalo ráno. A někdy si říkám, že je to skoro tak, jako bych si vytáhl tu nejkratší slámku, pět dní po sobě, čtyři týdny v měsíci.
Ráno plním úlohu předpovídače počasí („tati, jak se mám obléct, bude dneska teplo?“), smírčího soudce („shodněte se na jedné pohádce, nebo se nepustí žádná“), vyjednavače („co se tu stalo, když jsem tu minutu nebyl? On to určitě nechtěl a omluví se ti“). U toho současně odpovídám na záludné dotazy (naposledy to bylo „tati, bojoval jsi taky s někým, než sis vzal maminku?“ když v televizi viděli souboj jelenů o samici) nebo zjišťuju střípky příběhů, které se odehrály ve škole a ve školce klidně i dva týdny zpátky. Některé příběhy slyším už po několikáté a vím, jak dopadnou. U jiných se zase marně chytám stébla a nevím, k čemu se všemu vážou.
Označení „tati“ slyším za hodinu i osmnáctkrát, a to přesto, že maminka je dávno v práci, jsem vedle dětí, a stejně mě oslovují až nekonečněkrát.
Důležité informace (třeba, že někdo zvracel, někdo se zranil nebo si ho rodiče odvezli do nemocnice) se dozvídám jen tak mimochodem. A někdy se to dozvím až ex-post, a to z nástěnky ve školce, že zrovna dnes jdou na výlet do parku, a že mají mít s sebou děti batoh, pláštěnku, svačinu a pití. A při tom všem musím děti průběžně kontrolovat, nachystat svačinu do školy, zkontrolovat aktovku a batohy, a hlídat jim čas, abychom ráno všechno stihli.
Maminka je s tvorbou copů a účesů šikovnější, často zůstávám u klasického copu nebo pleteného ze tří pramenů. Plete se vlastně stejně jako pomlázka
Je to boj na několika frontách, který jsem si rozdělil do několika minisoubojů. Jejich vítěze nikdy nezmiňuju, ale možná bych s tím mohl začít. Aspoň bychom zaplnili nástěnku v kuchyni, která má mimo uměleckých děl dětí v rozích ještě nějaké místo – tam, kde děti nedosáhnou.
Zjednodušeně nás ráno čeká souboj o ledničku, souboj o televizi, o toaletu, o to, kdo se stihne sám správně obléct, ale také o to, kdo bude v čemkoliv první, a o tom, kdo co řekl dřív, nebo naopak nikdy neřekl.
Děti musím mít pod dohledem, protože si mě kontrolují. A když mě nevidí, atmosféra někdy houstne. Stačí, aby se jeden z nich nevyspal dobře nebo naopak spal dlouho, a v konkrétních disciplínách je vždycky druhý. A to dokáže ráno zkazit náladu i tatínkovi.
Bitva u lednice
Bitva u lednice Když už děti vstávají stejně jako rodiče, je první bitva u lednice. Když děti popoženu k tomu, aby šly na snídani, prakticky vždy slyším: „Ale já nevím, co si dát!“ Nebo si naopak děti vyberou to, co už měly včera nebo předevčírem – jíst pořád to stejné také není úplně ideální.
První boj je tedy něco vybrat, co by se jim mohlo strefit do chuti. A já si jen vybavuju nákup o den dopředu, kdy jsem na děti apeloval, ať si vyberou to, co budou v týdnu snídat, úplně cokoliv - stačí si jen vybrat. A co myslíte? Nechtěly. I na mé doporučení mi svorně kývaly hlavou, že na tohle chuť určitě nemají. Jak by se jim to teď hodilo!
Plná lednice ale děti si přesto neumí vybrat, co by si daly ke snídani
Když absolvujeme kolečko „To nechci, to možná, to jo, a nebo raději ne, asi fakt ne, a tohle zase konečně ano“ a něco vybereme, jdou se dívat na pohádky, abych měl čas se chvíli vzpamatovat.
Problém je ten, že jsou pohádkami tak zaujati, že vlastně vůbec nesnídají. Jednou kousnou do rohlíku každých 20 minut. A uznejte, že takhle se to ráno do školky a školy skutečně stihnout nedá. I vás asi napadne, že by to šlo bez pohádek. Šlo, ale pak by na mě směřoval nekonečný tok myšlenek a já bych slyšel „co mám dělat?“ a „to je nuda!“, že mi to za to nestojí. Děti mají ranní pohádky k tomu, aby se probraly, ale musí se zvládnout nasnídat. Kontrola tak probíhá každých pár minut.
Souboj o toaletu a kontrola oblékání
Pak se jeden zvedne, že musí na záchod, a druhý samozřejmě také. I přesto, že máme dvě toalety, vede se virtuální bitva o to, kdo to řekl první. Ta druhá je pro děti nevyhovující a chtějí na tu jednu stejnou, a samozřejmě oba potřebují akutně teď hned. A kdo tam dorazí první, samozřejmě si dává na čas, aby poškádlil toho druhého.
Souboj o toaletu, i přesto, že máme doma záchody dva, děti chtějí v jednu chvíli na ten stejný
Musím děti hlídat, ať se oblečou. To, že oblečení nachystala maminka, ještě není výhra, protože si ho děti občas oblékají naopak.
Před čištěním zubů ještě pravidelně kontroluju, zda nejsou u triček, mikin a kalhot štítky vpředu. Ještě předtím mě však čeká ranní dávka léků (dle ročního období a nemocnosti ve škole a školce). U nich si však musím zkontrolovat, že děti léky nevyplivnou. Na to je expert hlavně syn, který už cucací tabletu proti alergiiím už několikrát „nenápadně“ vyplivnul. Když ukáže prázdnou pusu, můžeme přejít k čištění zubů. U dcery ještě učešeme vlasy a zagumičkujeme, probíhá poslední kontrola outfitu před zrcadlem.
Oblečení mají děti nachystané ráno na hromádce, jen je musím zkontrolovat, že ho nemají obráceně
Vybíráme bundu, zateplené kalhoty a boty (protože to maminka neurčila, a tak je to k otevřené diskusi a můj názor je jen jeden z mnoha) a už se blížíme ke vstupním dveřím. Zapíname bundy, spravujeme čepice, dopínáme zipy na botách, nasazujeme batohy (často mám batohy na obou ramenou) a tašky – poslední kontrola, zda máme vše, a můžeme vyrazit! Hvězdné datum – každý pracovní den, hvězdný čas – 7:05.
Cesta do školky a školy
Jako první vyrážíme do školky. Když prší, děti s deštníky přeskakují kaluže a máme oproti běžnému času lehké zpoždění. To se snažíme dohnat ve školce, kde však syn s převlékáním moc nechvátá. Já doslova honím každou minutu, on však má čas.
Když však vidím, jak pečlivě si skládá oblečení, nechám ho v tom a dívám se. Když není syn spokojený, začne skládání znovu, třeba i třikrát po sobě. Někdy ještě stíháme udělat ve školce ranní úkol, pokud ne, tak je na to čas odpoledne. Synovi před školkou zamáváme do okna, nechybí ani moje pantomima, která mu zdálky říká, aby něco nakreslil a aby nezapomněl dostatečně pít.
Zkontrolovat batoh a pomůcky, zapnout bundy, vzít všechny tašky, deštníky a čepice a můžeme vyrazit!
Pak nás čeká cesta s dcerou do školy, kam přicházíme často na čas, když se otevírají šatny. A já pak s dalšími rodiči čekám před vstupem, abych na dceru ještě zamával, než půjde do třídy. Někdy se čekání protahuje na tak dlouho, že si říkám, zda mi už neproklouzla nebo zda se v šatně něco nestalo. Já mezitím s telefonem v ruce částečně pracuju (ostatně to dělám už od 5:30, když vstáváme a děti jsou chvíli „bezúdržbové“), zamávám dcerce a můžu si konečně oddychnout. Dneska jsme to zase zvládli na jedničku a hurá do práce!
Přesto všechno jsou to moje zlatíčka a ani za nic bych je nikdy s nikým nevyměnil. Některá rána však stojí za to…
Některé věci se ve školce nezměnily ani po třiceti letech, dokonce i dnes mají děti některé hračky našeho mládí.
Jak to chodí u nás ve škole? Takto…
Zdroje:
vlastní zkušenosti a zážitky
