Článek
Když jsem se ve čtvrtek dcery ptal, co je zítra za den, odpověděla, že bude „páteček“. Byl jsem překvapený, jak rychle k tomuto zjištění, které je mi vlastní od doby, kdy jsem začal pracovat, dospěla. I u dětí v první třídě je vidět, že po prázdninách je to pro ně velká změna, která se podepisuje na tom, že si chtějí přes víkend skutečně maximálně odpočinout.
V průběhu školního týdne někdy dcera usne uprostřed pohádky, což dříve nebývalo zvykem
Když dcera ještě nechodila do školy a já večer řekl, že si půjdeme vyčistit zuby a jdeme do postele, většinou se to neobešlo bez reakce ve stylu „ještě se mi nechce jít spát“ nebo „chci se dívat na pohádky, ještě nejsem unavená“. A dnes? Ještě před běžným časem, kdy chodívala spát, je na ní přes týden vidět, že je opravdu unavená. Dokonce si i sama řekne, že by chtěla jít spát – a to je něco, co dříve bývalo absolutní raritou. Ano, někdy mají se synem po čtení večerní pohádky ještě diskusní kroužek a vzájemně si vykládají, co dnes zažili (ona ve škole, on ve školce – letos je z něj už předškolák, a tak zjišťuje co možná nejvíce informací už teď). Častěji se však stane to, že dcera usne už uprostřed pohádky, co jim každý večer čteme. Také už nevstává tak brzy jako předtím, ale klidně o hodinu později.
Prázdná aktovka a ovocný bar
Když jsem chodil do školy, živě si vzpomínám, že už v první třídě jsem měl na zádech samotnou „obrněnou“ aktovku, která byla neuvěřitelně těžká. Tahali jsme těžké knihy a učebnice, i když jsme s nimi třeba v hodinách nepracovali nebo probrali jen půlku stránky. Aktovka byla (nejen pro prvňáky) jako závaží, které je neustále stahuje dolů. Dneska jsou školní batohy ergonomické a o dost odlehčenější, a já mám radost z toho, že dcera ze školy a do školy netahá nic zbytečného. Prakticky jen žákovskou knížku, deníček a svačinu. Paní učitelka si učebnice nechává ve škole a posílá je dětem domů jen tehdy, když mají úkol. A to je za mě skvělý počin – proč něco takového nemohlo být dříve? Možná bych i já a „každý druhý“ neměl minimálně lehkou skoliózu páteře.
Ovocný bufet je skvělým přídavkem v jídelně - děti si vyberou zeleninu a ovoce, na které mají zrovna chuť
Dcera už umí dvě písmena a už teď se strašně těší na to, až si vybere nějakou knížku a až si ji sama přečte. Je to pro ni obrovská motivace, která ji žene kupředu. Už teď má slíbeno, že až to bude možné, půjdeme si knihu vybrat do knihkupectví a necháme si doporučit něco pro ty nejmenší čtenáře. A čtení ji zase posune hodně kupředu. A já se hodně těším na to, až mi něco přečte.
Ve škole se nám líbí i ovocný a zeleninový bar, ze kterého si mohou děti při obědě nabrat cokoliv, na co mají chuť. A je vidět, že si dcera podvědomě tento přístup přinesla i domů, protože na svačiny chce mít vždy nějakou zeleninu nebo ovoce – teď jsou to hrušky a jablka nebo rajčata z naší zahrady. A mám prý přidat, že jí půlka jablka nebo hrušky nestačí.
Školní bufet a chytré hodinky
Nově otevřený školní bufet ve škole sice vypadá zajímavě, ale souhlasím s rozhodnutím, že do něj prvňáci nemají mít přístup. Třeba proto, že si prakticky všichni nosí svačiny, nebo proto, že ne každé dítě má pojem o čase nebo představu o hodnotě peněz. K placení se sice používají čipové karty, které má paní učitelka k dispozici, ale, ruku na srdce, z domova si děti nosí daleko zdravější svačiny, než co by si koupily ve škole. Nehledě na to, že se prodejce ohání kvalitními surovinami.
Než do ruky mobil, raději nechat prvňáčky kreslit, lepit a vystřihovat. Alespoň u nás doma to technologie poráží na plné čáře
Bufet je navíc ve škole úplně v jiné části, a ruku na srdce, když se ve škole občas ztratím i já, je velká šance, že když už prvňáci najdou cestu do bufetu, tak už netrefí zpět. Natož ve stanoveném časovém limitu (rozuměj přestávce). Kdyby měli děti na prvním stupni bufet od třetí nebo čtvrté třídy, jako rodiči by mi to vůbec nevadilo. Když mi dcera řekne, co chce na svačinu, mám jistotu, že to sní. Když by si měla něco kupovat, je podle mě velká šance, že jí to nebude chutnat a že všechno skončí v koši nebo si naopak koupí jen sladkosti.
Když už jsme u peněz, právě jsme u vysvětlování bankovního systému. Vše odstartovalo to, když jsem oznámil, že už nemám v peněžence žádné peníze. Dceru to trochu vyděsilo, ale pak jsme si vysvětlili, že dnes už se všechno platí „digitálně“ a že hotovost a mince už se dnes moc často nepoužívají. Pak jsem vysvětlil princip fungování bankomatu, a to vedlo k tak zajímavé večerní diskusi dětí v posteli, že jim musím oběma ukázat, jak to vlastně s bankomaty funguje.
Na závěr si neodpustím chytré technologie. Sám mám ke smartphonům a hodinkám velmi blízko, ale nikdy by mě nenapadlo, že bych už teď v první třídě dal své školačce telefon nebo hodinky na zápěstí, aby mi mohla zavolat nebo abych mohl sledovat její polohu. A není to díky tomu, že má do školy blízko, ale proto, že ráno ji stejně odvádím do školy já. U ostatních prvňáků je to stejné, nebo jdou se svými staršími sourozenci – ani zde není žádná potřeba lokalizace nebo volání. Když se něco ve škole pokazí, stejně volá paní učitelka.
99 % dětí ze třídy chodí do školní družiny, kde si je zase rodiče vyzvedávají. Vidím zde naprosto nulové využití smartphonu nebo chytrých hodinek, tedy kromě toho, že jeden kluk ze zadních lavic v průběhu výuky „tajně“ pouští hudbu a rozptyluje tím nejen výuku, ale také další spolužáky. Na dětské hodinky a telefony bych pro první třídu klidně uvalil plošný zákaz.
Hodinky nebo telefon u prvňkáka rozhodně neschvaluju (pokud nechodí do školy a ze školy), tablet jednou za čas je vítaná změna
Děti se musí soustředit a telefon nebo hodinky jsou pro ně jen hračka nebo zcela zbytečné rozptýlení. Když začnou mít děti ve třídě telefony a hodinky ve větší míře, asi tomuto trendu časem podlehneme také (byť pro mě bude stále potřeba telefonu pro děti diskutabilní, tedy pokud nechodí samy do školy a samy ze školy). Aktuálně digitální potřeby dcery bohatě pokryje čtvrthodina na tabletu jednou za 14 dní, kde má nainstalovanou aplikaci Školáček (se zaplacenou plnou verzí). Ta spojuje zábavu s učením a můžu ji jedině doporučit. Má vizuálně pěkně zpracované prostředí, intuitivní ovládání, děti sbírají hvězičky a kartičky zvířátek a přitom se toho můžou hodně naučit a zopakovat.
Někdy chce sice pomoct (třeba u příkladů na násobení a dělení, což je pro druhý týden první třídy opravdu hodně), ale většinu zvládá sama. Procvičí práci se slovy, představivost, matematiku, prvouku a jazyk. Za mě to je daleko lepší, než „Candy Crush“ a podobné nesmysly, a vyplatí se zakoupit plnou verzi. Ale samozřejmě všeho s mírou – nic se nesmí přehánět.
Zdroje:
Vlastní zkušenost
