Článek
Protože jsem strávil 11 hodin v letadle, ošklivě mi ztuhlo lýtko a natekl kotník. Rok od roku jsem sice starší, ale že už bych byl tak starý a nezvládal dlouhé přelety, to si rozhodně nehodlám připustit. Ale ano, byl jsem trochu nervózní. Vloni bylo vše pořádku, lety do USA a Asie na mém těle nezanechaly žádné šrámy, tak co je letos jinak?
Když už se konečně dostávám na řadu v ordinaci praktického lékaře, jsem sám poměrně skeptický. S čím mám problém? No, poslala mě manželka, že si jí nelíbí, jak mi v letadle nateklo lýtko, ale já si myslím, že to určitě nebude nic vážného. Paní doktorka to (překvapivě) vidí úplně stejně jako manželka, a tak dostávám AKUTNÍ žádanku k vyšetření hluboké žilní trombózy. Ano, a ta má jistota už dávno vyletěla ven komínem. Vždyť to zřejmě nic nebylo a nohy natékají lidem relativně běžně, tak proč bych s tím konkrétně já měl mít nějaký vážnější problém?
Ale přiznávám, levou nohu i několik dní po příletu stále „cítím“, a přijde mi, že si to nijak nedomýšlím. Nebo snad ano?
Problém se vůbec objednat
Když už mám žádanku, budu se muset telefonicky objednat, a na to nemám zrovna dobré vzpomínky. Volání k dětskému lékaři je jako hodit si mincí. Buď hovor neberou, nebo je zrovna teď (to je ale náhodička!) obsazeno. K zubními lékaři (ano, už několik let mám to štěstí, že se mi o zuby někdo stará) místo volání píši pravidelně e-mail s dotazem na přidělení termínu. I na ten mi sice odpoví až napotřetí, ale je to jistější než hovor. Paní recepční se u zubního lékaře snaží nabudit dojem, že telefon neexistuje.
Mnou vybraná angiologická (tj. cévní) ambulance je ale úplně jiný level. Místo znuděné sestřičky můj hovor směřuje do call centra, a můj hovor se hned nahrává. Pokud nesouhlasím, můžu zavěsit, jenže já se potřebuji objednat! Po pěti minutách country muziky linoucí se ze sluchátka to vzdávám, všichni asistenti se věnují klientům, kteří se dovolali přede mnou. To už je skoro stejné jako u poskytovatelů energií. Nebýt manželky, tak nikam nejdu. Po dvaceti minutách poslechu hudby se jí nakonec zadařilo a hlásí, že jsem objednaný. Na call centru nakonec příjemně překvapili, měl jsem v dojezdové vzdálenosti dvě pobočky, ale na jedné jsou prý příjemnější sestřičky. A to je rada nad zlato, kterou se ochotně budu řídit.
Přijel jsem o pět minut dříve, vkládám kartičku pojištěnce do čtečky, a za chvíli už jdu v ambulanci na řadu. V nemocnici bych čekal možná i půl dne. Sestřička, která je zvyklá na pacienta v důchodovém věku, vidí mnou návštěvu evidentně jako zpestření, a rozhodně nemá ráda prostoje. Odložit si oblečení, změřit tlak, vyplnit registraci (ano, jsem zde skutečně poprvé), všechno jde ráz na ráz. Měří mi také obvody kotníku a lýtek, a problematickou nohu hádá tu objemnější pravou. Nebyl bych to ale já, kdybych neměl vždy něco „extra“, je to samozřejmě ta levá. A už vůbec nechápu, jak může společně se mnou souběžně vybavit ještě dalšího pacienta. Jakmile je příprava hotova, můžu do ordinace k panu doktorovi.
Ano, ještě nemám podkolenky…
A nastává šok. Nejen z počtu titulů u pana doktora před a za jménem (jeho vzdělání mu doslova „křičí“ z hrudi), ale také to, že jsem se netrefil úplně do ideální chvíle. Je ráno, pan doktor by si určitě rád přispal, a určitě má vůči mně předsudky. Vidím mu to na očích: „Jste mladý, tak co tu děláte“? Popisuji mu můj problém - měl jsem dlouhý let, natekly mi nohy, a teď mě ještě bolí. První reakce – „Nosíte podkolenky?“ Tchán v důchodovém věku je na cesty přes celý svět nasazuje pravidelně, a já nechci být společně s ním v jednom hrníčku, rezolutně tedy kroutím hlavou. S podkolenky už bych si připadal skutečně jako důchodce. Už teď jsem u pana doktora prohrál na plné čáře, na kolečkové židli se odráží od stolu, aby mi triumfálně ukázal („tadááááá“), že i on je má právě nasazené, a že by bez nich ani nevstal z postele.
Já mám ale ještě trumf, který mi přijde naprosto logický. Vloni jsem letěl do USA i do Asie, a žádné problémy jsem neměl, a to byly mnohdy ještě delší lety, než ten nedávný. Odzbrojí mě odpovědí: „Ano, to bylo vloni, a letos je letos“. Inu, dobře, jde se na vyšetření.
Vysvlečený do spodního prádla se nechám natřít ultrazvukovým gelem a pan doktor začíná od třísel a mapuje mi žíly v obou nohou. Kuriózní situace nastává, když ležím na břiše, mám se přetočit a pohnout nohama podle požadavku pana doktora, jenže já ležím naopak, než to vidí on, a přijde mi, že mám končetiny úplně zauzlované. V očích doktora evidentně ztrácím kredit, když se neposunu přesně tak, jak potřebuje, ještě když mu posléze, už na židli vedle stolu, povídám, že pracuji u počítače. To je moje konečná. Po několika desítkách snímků je jasno v tom, že mám žíly pořádku, respektive nemám trombózu. Hurá. Ale přesto dostávám podpůrné léky na měsíc, a měl bych si pořídit podkolenky. Ideálně rovnou u sestřičky.
Paní sestřička zkroušeně prochází zprávu od pana doktora, a za chvíli už mi ukazuje podkolenky, která má k dispozici. Ze dvou nabízených barev volím univerzální černou a dostanu i lehkou instruktáž nasazování a sundávání podkolenek. Dostal jsem větší verzi, která prý bude jednodušší na nasazení, a hlavně podkolenky nesmím při nasazení rolovat! Ok, to je jasná věc, podepisuju formuláře, příspěvek pojišťovny, zbytek doplácím v hotovosti a vyrážím domů. Jsem živ a zdráv, nic mi není, jen jsem dostal léky na měsíc a podkolenky, které bych měl ideálně nosit každý den, protože mám sedavou práci.
Když to nejde tam ani zpátky
Večer rodině triumfálně ukazuji podkolenky, které vybaluji z krabičky. Hlavně dětem, aby viděly, jak se mají správně navlékat. Potíž je v tom, že mám obutou jen polovinu chodidla a už první podkolenka nejde vytáhnout výš. Tlačím ze všech sil, ale je to asi konečná. A to mám ještě větší velikost, než bych měl správně mít! Po deseti minutách úporné práce mám jasno, že podkolenky nasadím pouze před dlouhým letem. Jenže, ona ani nejdou dolů! Opravdu, tahám ze všech sil, až se bojím, abych si zbrusu nové podkolenky, u nichž mám nárok na příspěvek od pojišťovny jen jednou za půl roku, hned první den neroztrhnul.
Abych je mohl opravdu sundat, musím je nejdřív narolovat a maximální silnou přetlačit přes patu. A je to přesně to, co bych neměl dělat. Jenže, za pár dní mi praktická lékařka potvrdí, že to tak dělají všichni. A mám prý ještě štěstí, že nemám punčochy na celou nohu, které jsou o dost náročnější na nasazení a sundání. No, a až zase někdy poletím daleko, hned ráno si nasadím podkolenky, a celá eskapáda mi v mžiku prolétne očima. Stálo to za to? Ne, ale alespoň vím, na čem jsem. Žíly mám v pořádku, ale věk nezastavíš.
