Maledivy mimo resort byly oázou klidu. Dnes je na stejném ostrově 13 hotelů

Na Maledivy jsme vyrazili na naši svatební cestu, která se však kvůli různým termínovým peripetiím posunula až o rok. Chtěli jsme vidět zajímavý kus světa, ale současně jsme si nemohli dovolit za tuto dovolenou zaplatit sto tisíc. Nakonec nám do oka padly letenky za dobrou cenu, ke kterým jsme si zarezervovali ubytování a mohli jsme vyrazit na cestu.

Důležité je však zmínit i to, že pojem „soukromé ubytování“ znají Maledivy až od roku 2009, kdy začaly na běžně obydlených ostrovech vznikat první guesthousy a hotely. Do té doby byla turistickou politikou „jeden ostrov = jeden resort“. I v roce 2016, kdy jsme se na Maledivy vydali, však byly prioritně využívané rezorty a „soukromá turistika“ byl stále relativně neznámý pojem. Jenže v rezortech jste odtrženi od reality. Krásné ostrovy jsou rájem na zemi, jenže vůbec nenasajete atmosféru, jak žijí místní. Už z letiště vás odveze naleštěná „speedboat“ na ostrov s rezortem, kde vám splní první poslední a vy si můžete pořídit spoustu krásných fotek na Instagram. Jenže když se vás někdo zeptá, jací jsou zde místní lidé, marně hledáte odpověď. A takhle jsme to nechtěli.

Původně jsme chtěli navštívit dva ostrovy na Maledivách s tím, že v polovině dovolené přejedeme mezi ostrovy místním trajektem (plní úlohu jakési meziostrovní MHD), takže poznáme dva různé ostrovy. Vylétali jsme z Prahy s leteckou společností Flydubai, a to směrem na Dubaj. Po šestihodinovém letu nás čekal tříhodinový interval na noční přestup směrem na Malé (MLE), kam se letělo ještě čtyři a půl hodiny. Zajímavé bylo mezipřistání v Kolombu při zpáteční cestě, což nám přišlo jako letecký autobus. Přistáli jsme na Srí Lance, nastoupili další cestující a hned jsme pokračovali dále.

Na kolik nás to vyšlo:

Problém ale nastal už v Dubaji, kde jsme při čekání na odlet zjistili, že námi vybraný trajekt na druhý ostrov byl zrušený. Pokazil se a žádná náhrada za něj neexistovala. Na letištní Wi-Fi jsem pak chtěl prodloužit ubytování v našem hotelu, který však byl už plný, a tak jsme zvolili jedno z dostupných Airbnb ubytování na stejném ostrově bez jakéhokoliv dalšího cestování. Naštěstí to vyšlo a my jsme se mohli konečně těšit na exotickou dovolenou.

První, na co si po příletu vzpomínám, byla facka, která mě udeřila už při scházení schodů z letadla. V Malé byla extrémně vysoká vlhkost, 30 stupňů ve stínu a hrozné dusno. Nejsem astmatik, ale nadechnout se za těchto podmínek bylo hodně náročné. Za pár minut jsem měl doslova propocené tričko, a to jsme s manželkou jen seděli na lavičce a čekali na doručení zavazadel. A to jsme v Malé přistáli v sedm hodin ráno.

Za půl hodiny jsme měli zavazadla a počkali jsme si na shuttle (samozřejmě loď), který nás převezl od letiště Velana International Airport na umělém ostrově na ostrov, na němž se rozkládá město Malé. Prakticky hned na mě dýchla přeplněnost tohoto místa, extrémně úzké uličky s vysokými budovami, prakticky všude byly motorky a plno lidí. A to bylo ještě relativně brzo ráno. Připočtěte si k tomu horko a vlhkost, a byli jsme rádi, že jsme vůbec byli schopni nést krosny na zádech.

Před jedenáctou hodinou jsme dorazili k přístavišti, které je od trajektu Airport Ferry úplně na druhé straně ostrova. Po obvodu ostrova je to zhruba půlhodinová procházka, my se vydali do menších uliček ve středu ostrova, a tak nám to trvalo trochu déle.

Naším cílem byl ostrov Gulhi, který obsluhoval trajekt 309. Loď s názvem Ranthari odjížděla ve 14:40 a kolem třetí jsme byli na ostrově. Jízdné bylo sotva pár dolarů na osobu.

Po příjezdu na ostrov nás vítal zaměstnanec hotelu Tropic Tree (v té době jediného na ostrově, který zde fungoval necelý rok), který manželce pomohl s krosnou a společně jsme se vydali ubytovat. Dnes už je na ostrově dvanáct hotelů, a myslím si, že atmosféra, kterou jsme zde zažili my, už na ostrově Gulhi bude úplně jiná než před lety. Teď už z toho bude jen něco na způsob velkého rezortu s více hotely a se spoustou služeb pro turisty.

Není divu, Gulhi je jedním z bližších ostrovů hlavního města, a v roce 2016 to byla prakticky nepopsaná stránka. Ubytování v hotelu jsme měli v bočním pokoji, který byl k hotelu „přilepený“ ze dvora (do hotelu jsme museli chodit hlavním vstupem), ale zase jsme měli svůj klid. Tedy až na slyšitelný diesel agregát, který vyráběl elektřinu, zřejmě pro celý ostrov. Ten byl však slyšet jen tehdy, když jsme vyšli ven z pokoje.

Ten byl mimochodem dosti prostorný, s vlastní koupelnou, a nic nám zde nechybělo. Na snídaně a večeře jsme chodili do hotelu, kde vařili výborně. A zvláště nám chutnaly mořské ryby, chobotnice nebo kalamáry. Večeře byla i s pitím pro oba celkem zhruba za 20 dolarů.

Koupat jsme se chodili na veřejnou pláž Gulhi Beach, kde bylo i několik volných lehátek pro kohokoliv, kdo má zájem si lehnout, a se slunečníky. Zní to až neskutečně, ale nikdo po nás nechtěl poplatek za lehátko nebo za slunečník. A nikdo si slunečníky nerezervoval ručníky. Spolu s námi byli na ostrově asi čtyři další Češi, jinak jsme zde byli společně s místními.

Místní ženy chodily zahalené (včetně hlavy), manželka byla na pláži v klasických dvoudílných plavkách, a při průchodu přes „centrum“ se oblékla do šatů nebo si zahalila ramena. Místní jsme nepohoršovali, zdravili nás či se na nás dokonce usmívali. Turisté na Maledivy přinášejí peníze, ale přesto to na ostrově o penězích nebylo. Bylo to o souladu s místními, u nichž jsme si ochotně koupili čerstvé kokosy s brčkem nebo zašli do místního obchodu, který měl „značkové“ potraviny z celého světa i lokální ovoce. Prostě ráj na zemi.

Místní domy byly slepované z kamenů a už měly hodně za sebou, nejlépe vypadala čerstvě opravená budova radnice. Na ostrově byly dvě loděnice, kde se pracovalo na opravách lodí, v nejsevernějším cípu (označeném jako Kuda Gulhi) se svážel a pálil odpad. To je bohužel stinná stránka nejen Malediv, ale i dalších ostrovů, které nemají nijak vyřešené odpadové hospodářství. Kouř směřoval od ostrova nad moře, a měli jsme informace o tom, že v době, kdy jsme byli na ostrovech, odpad podobně řešily i rezorty. Ale v daleko větším měřítku.

Pláže měly čistě bílý písek s rozemletými mušlemi, často jsme mezi nimi nacházeli kraby poustevníky, kteří jako by se nemohli rozhodnout, do které mušle si teď vlezou. Na jedné protější straně ostrova se nad oceán nakláněly palmy, a vstup do moře byl částečně kamenitý. A právě zde stačilo dojít jen kousek do vody a ponořit hlavu s brýlemi a šnorchlem do vody. V tu chvíli jsme hned mohli vidět kouzelný korálový svět s rybami různých barev. My měli s sebou i ploutve, které jsme využili při výletu na Sandbank.

Z hotelu jsme si objednali dopravu lodí na Sandbank, který je někde na půli cesty mezi Malé a ostrovem Gulhi. Celkem nás to vyšlo na 64 dolarů (2 × 20 dolarů za cestu + 2× 12 dolarů za piknikový oběd). Jednoho dne ráno jsme vyrazili v 10:30 rychlou lodí na Sandbank, což je jakási písečná duna v oceánu. Dnes je to vyhledávaný cíl turistů, stačí se ale jen podívat na Google Mapy, kde na fotkách vidíte často hned několik lodí, které na toto kouzelné místo hromadně přivážejí desítky turistů.

My jsme na ostrově byli sami dva, a společně s námi slunečník, oběd a plná chlazená bedna s vodou a pivem. Protože nás průvodci opustili (odjeli mimo zorné pole), mohli jsme si na ostrově sami dva vychutnat hodinu a půl ničím nerušené samoty, dnes si, troufám si tvrdit, to díky přívalu turistů z desítek hotelů na okolních ostrovech už nebude možné.

Na ostrůvek se samozřejmě dostanete i teď (v mapách Googlu má hodnocení 4,9/5), ale budete se tam tlačit s dalšími desítkami turistů, kteří budou cvakat fotky na Instagram. Po hodině a půl naše soukromí narušila loď s deseti turisty, my si však svou chvíli užili do sytosti. O tři dny později jsme stejnou dvojici, která nás dopravila na Sandbank, využili při šnorchlování na tzv. banánovém útesu.

Měli jsme vlastní brýle, šnorchl i ploutve, loď nás vyvezla na oceán, a my šnorchlovali na hraně podmořského útesu, který se lámal do velkých podmořských hlubin. Drželi jsme se na rozhraní, kde jsme pozorovali úchvatný podmořský život, včetně korálů a pestrobarevných ryb. Stačilo však plavat metr dopředu, a už nás unášel extrémně silný proud do oceánu. I toto byl hodně silný zážitek. My dva společně v oceánu, dvojice průvodců a jinak kolem nikde nikdo. Půldenní šnorchlování nás vyšlo zhruba na dva tisíce.

Jinak to byl na ostrově odpočinek. Tedy opalování, koupání v oceánu a procházky po ostrově, zejména po plážích. Byla to pohoda, která utekla možná až příliš rychle…

Návrat zpět si pamatuji jako své boty. Odlet z letiště byl ve 22:15, my se chtěli však už brzy ráno (v 7:00) dopravit do Malé, které jsme si chtěli projít. Když však ani po hodině nepřijela místní veřejná doprava, začali jsme být nervózní. Po další půlhodině přijela speedboat, a její kormidelník nám potvrdil, že je trajekt porouchaný a že dnes rozhodně nepřijede. Už ani nevím, zda jsem za 21km cestu lodí na letiště zaplatil za nás oba 80 nebo 120 dolarů, důležité je, že jsme se dostali na letiště. Kdybychom tam čekali ještě déle a tuto loď bychom odmítli, možná by už žádná další nepřijela (byla totiž sobota).

Další, kteří čekali na trajekt, do naší lodi nenastoupili (problém mohl být i nedostatek hotovosti), a jsem zvědavý, jak to s nimi nakonec dopadlo. Když jsme dorazili do hlavního města, bylo kolem deváté a my měli celý den na detailnější prozkoumání hlavního města. S krosnami na zádech jsme se vydali zkoumat místní trhy. Nejdříve trh s ovocem, na němž byly vidět trsy banánů, posléze trh s čerstvými rybami. Chození nás ale nakonec unavilo, a tak jsme se trajektem vydali na ostrov s letištěm. Jako své útočiště na půl dne jsme si vybrali zadní část hotelu, který dnes nese jméno Hulhule Island Hotel, ovšem v roce 2016 se jednalo o opuštěnou budovu. Ze zadní strany byl u oceánu příjemný hájek a umělá zátoka, kde jsme před odletem odpočívali a svlažovali si nohy. Když se přiblížil čas, vydali jsme se na letiště a odlétali ve 22:15 z Malé.

Maledivy strávené na veřejném ostrově místo rezortu byly velkým zážitkem. Možná o to víc, že dnes, díky extrémnímu nárůstu hotelů za poslední roky, už tento zážitek z prázdné veřejné pláže a pěti turistů na ostrově nelze zopakovat. Fotografie a vzpomínky jsou tak to nejcennější, co si z toho můžeme odnést.