Porto, Lisabon a Azory. Portské, ananasy, čaj a turistika za 10 dní

Na Azory jsme se vypravili rok předtím, než svět doslova zastavila pandemie koronaviru. Cestovali jsme ve čtyřech, skupina kamarádů a známých z práce. O rok dříve jsme ve stejné sestavě absolvovali Korsiku, a o rok později jsme se vydali na Azory. Jedná se o zámořské autonomní území Portugalska, které se nachází v Atlantském oceánu, zhruba 1 500 km od Lisabonu. A právě ten jsme měli společně s Portem jako jeden z dílčích cílů cesty.

Program jsme ladili dopředu ve skupině na sociálních sítích a domlouvali datum odjezdu, ubytování a program. Ano, z Prahy se na Azory (do města Ponta Delgada) dostanete přímým spojem se Smartwings. My jsme však chtěli ochutnat i pevninské Portugalsko, protože jsme moc nevěřili tomu, že bychom se někdy podívali samostatně do Porta nebo do Lisabonu.

Odlet jsme nakonec zvolili v říjnu, a to s Wizzairem z Wroclavi do Porta, kde jsme strávili tři dny, poté jsme se vlakem přesunuli do Lisabonu, přespali jednu noc a druhý den Ryanairem vyrazili na Ponta Delgadu, kde jsme strávili šest nocí. Nazpět jsme opět zvolili Ryanair, a to přímo do Porta, kde jsme měli necelých pět hodin na přestup opět na Wizzair směrem na polskou Wroclav.

Zatímco někteří byli určeni k řízení auta na Azorech, já jsem byl hlavní plánovač. Na Porto, Lisabon i Azory jsem připravil detailní itinerář včetně map, prostojů a zajistil jsem ubytování. Na Azorech nám vyšla skvělá vila Quinta do Bom Despacho (tehdejší hodnocení 9,2/10), kde jsme ve velmi uvolněné atmosféře strávili šest nocí. V Portu jsme vzali dvě noci v hotelu Braganca Oporto (7,1/10), v Lisabonu pak jednu noc v Art Lisbon Apartment, který měl před lety hodnocení 9,1/10 (a hned vedle peep show bar), dnes už však toto ubytování není dostupné. Pro přejezd mezi dvěma portugalskými městy jsme zvolili polední vlak InterCity, kterému cesta trvala tři hodiny a sedm minut.

Na kolik to celé vyšlo (na osobu):

Z Wroclavi jsme odletěli 6. října v noci a kolem půl jedné ranní jsme si v Portu poblíž našeho ubytování dávali pizzu k opravdu pozdní večeři. Kolem desáté jsme byli připraveni obdivovat místní architekturu, památky a nasávat atmosféru města. Po snídani na hotelu jsme vyrazili k věži Clérigos Tower, která má výšku necelých 76 metrů a je z ní skvělý výhled na celé město.

Kousek vedle jsme nakoukli do prodejny knih Lello Bookstore. Tato knihovna byla inspirací J.K. Rowlingové při psaní Harryho Pottera (točitá schodiště v Bradavicích, knihovna Flourish and Botts). Vstupenka stála 5 EUR, ale odradila nás opravdu dlouhá fronta, a tak jsme si centrální schodiště vyfotili jen zvenku.

Prošli jsme kolem kostela Church of St. Benedict Victory a na historických budovách jsme pozorovali zajímavé modré kachličky azulejos, které jsou pro Porto typické.

Zcela neplánovaně nám před objektivy fotoaparátů zapózovala výstava veteránů VW Beetle v různých barvách, provedeních a úpravách.

Prošli jsme si malebné uličky starého města, podívali se zvenčí na palác Palácie de Bolsa a na katedrálu Sé do Porto z dvanáctého století. Při velmi příjemném slunečném počasí jsme si prošli přístavní čtvrť Cais da Ribeira s malebnými domečky, kavárnami a bary, která je zapsanájako památka UNESCO.

Tím hlavním byl ale jednoznačně most Ponte Dom Luís I, což je kovový dvoupatrový most překlenující řeku Douro. Tyčí se ve výšce 60 metrů, takže jsme se k němu museli dostat od úrovně řeky po schodech. Posléze jsme si jej prošli na druhou stranu, přičemž z mostu byl skvělý výhled na další části Porta. Museli jsme si však dát pozor na tramvaje, které na mostě projíždějí.

Při sestupu na druhé straně mě zaujaly prostorové malby Porto 4 Crazy Artists. Jedná se o úžasný street art, který vám přijde jako fotomontáž nebo jako reklamní plachta. Ve skutečnosti si však čtyři umělci skvěle pohráli s perspektivou a různými úhly, přičemž na jinak nudných stěnách rozehrávají zajímavé příběhy městských uklízečů a popelářů.

Nejdůležitějším bodem programu však samozřejmě bylo vinařství Augusto's, kde jsme si zarezervovali ochutnávku vína včetně portského, která vyšla na 5 EUR na osobu. Místní portské skutečně nemělo chybu. Při zpáteční cestě jsme se vydali kolem kavárny Majestic Café, kde údajně J.K. Rowlingová psala Harryho Pottera, ale kavárna byla pro tentokrát zavřená. Po cestě zpět jsme si ještě obhlédli místní nádraží, ze kterého budeme o den později vyjíždět do Lisabonu.

Druhý den se dopoledne neslo ve znamení balení a přesunu na nádraží, kde jsme se vlakem IC vydali do Lisabonu.

Já jsem čas strávil psaním pracovního projektu, ale po cestě jsme z vlaku viděli několik zajímavostí. Třeba místní býčí slavnosti, které se hodně podobaly španělské koridě.

Zatímco Porto nás uchvátilo svým centrem, památkami a kulturou, Lisabon na první pohled nepůsobil tak atraktivně. Jako hlavní město Portugalska nás toto město trochu zklamalo. Po příjezdu jsme se metrem dostali na stanici Rossio a ubytovali se v Art Lisbon Apartment, tedy přímo v historické budově Arco do Bandeira na náměstí Praça do Rossio.

Okolo půl třetí jsme byli po obědě a měli jsme před sebou sedmikilometrový okruh po těch nejzajímavějších místech v centru Lisabonu. Začali jsme výtahem Santa Justa (portugalsky Elevador de Santa Justa), známý také jako výtah Carmo (Elevador do Carmo), který spojuje ulici Santa Justa v centru města s náměstím Carmo na kopci. Santa Justa je jediný městský vertikální výtah v Lisabonu.

Pokračovali jsme přes ruiny kláštera Convento do Carmo, ulici Rue Augusta, největší náměstí Comércio Plaza a vítězný oblouk. Dále přes Diamantový dům a kolem katedrály Santa Maria Maior de Lisboa jsme se posléze šplhali do kopce směrem k vyhlídce Nossa Senhora do Monte belvedere, ze které je vidět celé město jako na dlani. Mohli jsme zde zažít úchvatný západ slunce, který maloval střechy pestrobarevných domečků při pohledu na moře. Cesta zpět znamenala sešlapání několika desítek schodů, Lisabon je všechno, jen ne město na rovině.

Další den ráno jsme si přivstali, protože nás čekal další přejezd vlakem. Tentokrát osobní vlak do Sintry, která je známá svou bohatou historií a dvěma zajímavými paláci na kopcích proti sobě, které patří k nejzajímavějším turistickým destinacím v Portugalsku. Nejprve nás čekala prohlídka paláce Palácio Nacional da Pena s typickými žluto-červenými motivy, výstup do věže (ale i do podzemí) točitým schodištěm, a poté jsme se místním „tuktukem“ přesunuli na protější vrchol k paláci Parque e Palácio de Monserrate.

Výhledy na paláce a přírodu byly skvělé a kolem čtvrté jsme se pomalu začali vracet pěšky zpět k vlaku a poté zpět do Lisabonu. Do města jsme dorazili kolem půl deváté a ještě jsme se projeli místní tramvají.

Na druhý den ráno jsme museli časně vstát a zamířit na letiště, kde nám po jedenácté odlétal spoj na Azory. Za dvě a půl hodiny jsme byli na místě.

Vyzvedli jsme si auto z půjčovny (Renault Mégane Combi, ale původně jsme měli zarezervované jiné) přímo na letišti a vyrazili jsme se ubytovat. Quinta do Bom Despacho byla umístěna na předměstí Ponta Delgady.

Velká vila se společnou kuchyní, kde jste potkávali u snídaní hosty z celého světa, měla vlastní zahradu, jezírko a odpočinkovou část, ale také úzkou kamennou vjezdovou bránu, která se našemu půjčenému vozu jednoho dne stala osudnou. Ale první den bylo ještě vše v pořádku, odpoledne jsme si kolem čtvrté pěšky zašli do centra Ponta Delgady a okukovali jsme místní barevné budovy, fontánu nebo třeba rostoucí fíky na stromech.

To pravé však začalo až druhý den. Po vydatné snídani (vše potřebné jsme si nakoupili o den dříve v obchodech v centru města) jsme se autem vydali směrem na Ginetes (po EN1-1A). Zastavili jsme v oblasti Ponta da Ferraria, konkrétně u majáku Farrol da Ferraria, kde byly úžasné výhledy na oceán.

Posléze jsme se vykoupali v jezírcích s horkou mořskou vodou (mísí se zde teplé prameny a oceán) a prošli jsme se po pláži s nahřátým černým pískem Mosteiros beach.

Na oběd jsme si dali skvělou chobotnici s batáty. Kvůli vlnám jsme však už nemohli absolvovat koupání v druhých přírodních jezírcích Piscinas Naturais Caneiros, a tak jsme alespoň cestou zpět do Ponta Delgady ještě stihli park Pinhal da Paz, kde jsme se procházeli džunglí, mezi obřími přesličkami a bambusovým hájem.

Třetí den jsme věnovali ananasům. Kolem půl desáté jsme se už procházeli v ananasových sklenících v Sao Roque. Bylo možné zde vidět ananasy ve všech fázích růstu a samozřejmě si zakoupit i nějaké ananasové výrobky či rovnou čerstvě sklizené plody. Šťavnatější a chutnější ananas než ten místní, čerstvě utržený, jsem ještě nejedl.

Ani ne hodinu jízdy pak byly vzdálené čajové plantáže Chá Gorreana - Fábrica. Plantáže jsme si kvůli dešti neprocházeli, ale zato ochutnali několik místních čajů.

Vykoupat jsme se zajeli k horkým pramenům Poça da Dona Beija. Jedná se vlastně o soustavu bazénků v přírodě s termální vodou, kde jsme si tři hodiny odpočinuli (za 4 eura si koupíte časově neomezený pobyt na den). Kolem čtvrté jsme si dali pozdní oběd, místo specialitu Cozido. Jedná se o směs masa a zeleniny, která se připravuje v hliněných hrncích pod zemí. Příprava jídla trvá několik hodin a pokrm se vlastně dusí za pomoci vulkanické činnosti a termálních pramenů. A byla to lahůdka!

Měli jsme to jen kousek - do centra města Caldeiras, kde z jezírek vyvěrají termální prameny a z děr v zemi stoupá pára. A k těmto místům se dostanete hodně blízko. V okolí přitom stojí domy běžných obyvatel, a nikdo si z místa označeného jako Furnas Volcano Caldera vůbec nic nedělá. Na exponovaných místech jsou ale cedule se zákazem vstupu kvůli možnému ohrožení života. A je na tom, zda to člověk respektuje (my samozřejmě ano) či nikoliv.

Čtvrtý den jsme se vydali do vnitrozemí směrem na Covoada objevovat krajinu, jezera a staré akvadukty. Ten první měl název Aqueduto do Carvao a byl prakticky celý zarostlý mechem a trávou.

Posléze jsme se vydali nádhernou procházkou do kopců kolem lesů a jezer na vyhlídku Da Boca do Inferno, odkud se dají nejlépe vidět sopečná jezera na ostrově. Trasa nám dala zabrat zhruba hodinu a půl, tenhle pohled ale stojí za to.

Další zastávkou byla vyhlídka Lagoa Verde u zchátralého nedostavěného hotelu Monte Palace, který se bude líbit milovníkům urbexu. Do tohoto hotelu je sice vstup zakázán, ale „provoz“ je zde jako na Václaváku. Stačí jít jen po vyšlapané pěšince, projít mezi plotem jako stovky dalších návštěvníků, překročit zeď na jednom místě, a dostanete se přes schodiště a centrální halu až na střechu. Ano, byl to zážitek, ano, bylo to nebezpečné. Člověk musel dávat dvakrát dobrý pozor a nevstupovat na riskantní místa. Ale provoz zde byl takový, že zde chyběla jen osoba, která by vybírala vstupné. A z něho by se hotel klidně mohl po pár letech opravit. Ano, tak často vyhledávaným bodem zájmu tento zchátralý hotel je…

Naše cesta dále vedla do Sete Cidades, odkud jsme se malebnou krajinou okolo dobytka dostali k vyhlídce na místní jezera, tentokrát z opačné strany, než jsme byli dříve.

Pátý den hned ráno vysvitlo slunce, a tak jsme se vrátili do Chá Gorreana a prošli jsme si čajové plantáže přes místní značenou stezku. Jedná se o jediné evropské čajové plantáže, a také o nejníže položené platnáže na světě (150 m.n.m.). V několika místech byly rostliny čajovníku dokonce vyšší než dospělý člověk. V Chá Gorreana jsme opět ochutnali místní čaj, dali si malé občerstvení a vyrazili na opuštěnou pláž s tmavým pískem Praia do Areal de Santa Bárbara.

Nebyl zde vůbec nikdo, ale varovná cedulka informovala o velkých zpětných proudech, které jsme však nevzali dostatečně vážně. Ve finále tak dva z nás museli skočit do vody pro třetího, protože přišla vlna a zpětný proud jej odnášel do oceánu směrem na útesy. A to byl zážitek, který bychom z našeho výletu rádi vymazali.

Stejně jako to, že jsme o den dříve při návratu na ubytování otřeli pravé zadní dveře a pravý zadní bok auta o kamenný portál při vjezdu do našeho ubytování. Protože jsme neměli pořízenou pojistku „All-risk“ (bez ní to bylo levnější), po návratu domů každý z nás ještě zaplatil 5 000 Kč jako spoluúčast za poškození vozidla. Od té doby, pokud si půjčuji auto, vždy je to s maximální pojistkou bez ohledu na cenu, která se stejně rozpočte mezi všechny účastníky.

Po obědě v Ribeira Grande jsme se vydali na sestup k jezírkům Lagoa do Fogo. Sestup k jezerům a opětovný výšlap dal zabrat, a musíme potvrdit i samotný název jezírek, která byla skutečně zahalena v mlze. Ale příroda a ticho v kotlině rozhodně stálo za to.

Nohám jsme pak navečer (až kolem sedmé) nechali zasloužený odpočinek v termálních jezírcích Caldeira Velha, které jsou umístěny doslova v pralese a přístupné přes dřevěné chodníky.

Šestý den jsme pracovně označili jako „vodopádový den“. Postupně jsme zvládli vodopády Salto do Prego, Salto do Cagarrão a Ribeira do Faial da Terra Trailhead, který byl hned kousek od cesty. Cesta nás pak vyvedla v severní části městečka Faial, která připomíná město duchů s domy, jež byly zarostlé vegetací i uvnitř. Trochu nepatřičně tu však působila vedená elektřina v chodníku a rozvody vody u domů bez střech, kde nikdy nebyl ani živáček.

Dalším bodem zastávky byla vyhlídka Viewpoint of Ponta da Madrugada, která sloužila též jako útulek a místo pro odpočinutí a nakrmení koček. Pokračovali jsme k majáku Lighthouse Arnel v Nordeste, k němuž jsme kvůli šílenému sklonu cesty 55 % museli dojít pěšky. Podle místních už u majáku zůstala spousta aut z půjčoven, která díky slabému motoru nebyla schopná kopec opět vyjet. Vykoupat jsme se zajeli do termálního parku Tanque termal Parque Terra Nostra, což je vlastně i botanická zahrada v jednom. A protože nás na druhý den už čekal odlet, vrátili jsme se na ubytování a vydali se nafotit noční život ve městě Ponta Delgada.

Další den jsme v jednu odpoledne odletěli do Porta, takže jsme už hned ráno odevzdali vozidlo a sepsali dokument o poškození vozu, protože jsme nevěděli, jak dlouho bude papírování trvat. V Portu jsme si počkali na kufry a pak letěli směrem na Wroclaw. Domů jsme se dostali druhý den nad ránem, přičemž někteří z naší skupiny museli už za pár hodin do práce.

Bylo to intenzivní, bylo to náročné, ale stálo to za to. A na Azory bych se určitě někdy podíval ještě jednou, třeba i s manželkou a dětmi. Na koupání v oceánu to s nimi zřejmě nebude, ale bohatá termální jezírka a krásná příroda to bohatě vynahradí. A samozřejmě s kompletním pojištěním půjčeného auta.