Proč bych se nevrátil do USA? Hraniční kontroly, aneb když vás zde nechtějí

Mám dostatek vlastních zkušeností z cest do USA, které proběhly v letech 2013 až 2025 (dvakrát New York, jednou Las Vegas několikrát San Francisco a San José).

Byl jsem tam v době, kdy byl prezidentem Barack Obama, Joe Biden i Donald Trump (v průběhu jeho obou prezidentských období). Zažil jsem tedy posledních několik amerických prezidentů i to, jak se postupně měnila pravidla pro cesty do USA.

Při cestě do USA je náročná už samotná cesta letadlem, která z Evropy trvá zhruba osm až jedenáct hodin. Záleží na tom, ze kterého letiště a kam cestujete, ve všech případech je však cesta hodně dlouhá. V letadle dostanete dvakrát velké jídlo (většinou večeři a snídani, případně obráceně) a snad při každé cestě jsem přečetl alespoň půlku velké „bichle“, kterou jsem si přibalil do příručního zavazadla.

Že ale není o co stát, už pomalu zjistíte na odletových letištích v Evropě. Pro cesty do USA jsou totiž připravené speciální terminály, kde vás před cestou čeká takzvaný „pre-check“.

Zaměstnanci v barvách evropských nebo amerických aerolinek vás ještě před nástupem zcela nenásilně zpovídají, proč se chystáte do USA. Je to také zdánlivě přátelské povídání, které většinou odbudete tím, že letíte na pár dní na turistické vízum ESTA. Už u něj je situace zapeklitá, protože je velká šance, že jej vyklikáte přes prostředníky a zaplatíte za ESTU více, než její oficiální cena (od 30. září 2025 vzrostla cena z 21 na 40 dolarů, tj. cca 830 Kč). Do federální pokladny přiteče z této platby 13 dolarů, 10 dolarů na provoz systému ESTA a 17 dolarů na podporu cestovního ruchu. Na Google je však oficiální kanál pro registraci ESTA (https://esta.cbp.dhs.gov/) ve vyhledávání až čtvrtý v pořadí.

ESTA musíte mít zaregistrovanou delší dobu dopředu, protože její schvalování může zabrat až tři týdny. V mém případě to bylo maximálně 16 dní a u všech vstupů jsem měl ESTA schválenou. Několikrát jsem cestoval podruhé na stejnou ESTA, protože registrace platí na dva roky. A když vás už do země jednou pustí, šance, že se tak stane i podruhé, je dost vysoká.

Někdy se mě už na „pre-checku“ ptali na to, zda mám nějaký harmonogram cesty, zda mám potvrzení ubytování, a tak jsem občas překvapivě musel vylovit složku s papíry a potvrzeními, abych mohl pokračovat dále. Pokaždé jsem na pas dostal nálepku. Buď na ní byl puntík, nebo dvě až čtyři písmena – byl to vzkaz pro americkou pohraniční kontrolu. Nikdo však nevěděl, jaký. Když jsme cestovali ve skupině několika lidí, byly tam dva nebo tři různé popisky, a skoro každý měl na nálepce napsané něco jiného.

Tento „pre-check“ je možná brán tak, abyste se cítili nějak speciálně, protože cestujete do USA (jste stále na evropské půdě), ale už zde jsou vidět předznaky budoucí pohraniční kontroly.

Ta vás čeká po příletu do USA, kdy jsem byl alespoň já po výstupu z letadla vždy myšlenkami úplně mimo. Hlavně kvůli vyčerpání, protože jsem při cestě do USA snad nikdy v letadle neusnul (nebo paradoxně usnul a vzbudil se tolikrát, že to stejně k ničemu nebylo) a také kvůli časovému posunu, na který jsem citlivý. Ve finále vystoupíte z terminálu, kde sotva stojíte na nohách, a nikde není ani noha. Jenže jakmile chvíli chodíte po letišti, dostanete se k pohraniční kontrole, kde se tvoří obrovské fronty. Jednou jsem jí prošel do pěti minut od příchodu, jednou jsem čekal bezmála dvě hodiny.

Fronty se dělí na tři základní směry. Svou vlastní (krátkou) mají Američané vracející se do země, která jde hodně rychle. Někdy mají svou vlastní frontu členové posádek, diplomaté a příslušníci vojsk. Tou třetí je fronta pro všechny ostatní z celého světa.

Jen jednou jedinkrát se mi podařilo obejít osobní kontrolu, kdy nás zaměstnanec letiště vyzval k přístupu k automatu, do nějž jsem přiložil pas, udělal si mi fotku a naskenoval jsem svou ruku. Vyjel mi dlouhý vytištěný papír, který jsem předložil u okénka a bez jakýchkoli řečí jsem byl na území USA.

Dnes už to tak nefunguje a musíte si vystát frontu na pohraniční kontrolu k přepážce, kterých v jednu chvíli funguje několik. Přistupujete jednotlivě a odpovídáte na dotazy, na které se vás zaměstnanec Pohraniční stráže zeptá. Většinou je to účel vaší cesty, kde bydlíte, za jak dlouho se vracíte zpět, a někdy jej zajímá i nějaký důkaz toho, co tvrdíte. Stačí třeba ukázat potvrzení ubytování v hotelu nebo harmonogram cesty. Z mé zkušenosti to nikdo moc nečte, spíše čekají na reakci. Zda začnete přemýšlet, jestli něco ukázat, nebo se hned začnete hrabat v dokumentech.

Jenže všechno je o lidech. A já zažil snad vše, až na odvedení do samostatné místnosti na sekundární kontrolu. Jednou mě stráž vyzpovídala ohledně toho, čím se živím, jindy je zajímalo, jaké nemovitosti vlastním v Česku a proč jsem nepřicestoval s rodinou. Jednou mě nařkli z toho, zda do zámoří nepašuju nějaká semínka rostlin (tady jsem se tedy hodně zapotil – samozřejmě jsem nic nevezl jen jsem mezi řečí prohodil, že pěstujeme rostliny), a jindy mě zase konfrontovali s tím, proč jedu na dovolenou na tak krátkou dobu.

Zajímalo je, zda mi můj byznys vydělává, kolik mám u sebe v hotovosti nebo jaký mám program v USA. Některé kontroly byly úplně v pohodě, jindy jsem však byl zpocený až na zádech. A to přesto, že jsem říkal jen to, co ze mě dolovali – mnohdy hodně soukromé informace. Celé mi to rok od roku přišlo stále více a více ponižující, hlavně z toho pohledu, že jeden člověk rozhoduje o tom, zda vás pustí dál, nebo ne.

A rozhodnout o tom mohou i vaše politické názory a příspěvky na sociálních sítích. Už při registraci ESTA jsou zde kolonky na vyplnění vašich sociálních sítí – X, Instagram, Facebook a další. To proto, aby si vás proklepli ještě před příjezdem. Za mě to ještě nebylo povinné, ale třeba žadatelé o víza musí mít viditelnost ve svých profilech nastavenou na veřejnou, jinak jim USA udělení víza automaticky zamítne. A je jen otázka času, než přijde stejná povinnost i na ESTA.

U exponovaných osob může i dnes dojít na kontrolu telefonu nebo počítače. Když vás vyzvou, abyste vytáhli počítač a přihlásili se, nebo vytáhli telefon z kapsy a odemkli jej, je to za mě hodně velký zásah do soukromí. Mohou vám třeba prohlédnout fotky a videa a to přímo před vámi, když vás zavedou do místnosti pro sekundární kontrolu. Občas to vidíte i před sebou ve frontě. Pohraničník si zavolá eskortu, která si přijde pro „podezřelého“ pána a odvádí si jej kdovíkam.

Z doslechu vím, jak to chodí, protože jeden spolucestující má drobný vroubek v USA za rychlejší řízení a tento záznam se s ním ponese celý život. Jakmile to zjistí pohraniční kontrola, automaticky volá eskortu, aby si šla tato osoba popovídat dovnitř. Tam je na jednoho člověka většinou k dispozici několik lidí, kteří jsou školeni na to, získávat z lidí informace.

Dochází ke křížovému výslechu a odpovídání na stále stejné otázky. Pohraniční kontrola jen čeká na to, zda se někde přeřeknete nebo svou odpověď nějak změníte. Na to stejné se s odstupem času ptají třeba i čtyřikrát po sobě, zajímá je finanční zajištění (chtějí třeba vidět i zůstatek na účtu), a dotazy jsou ještě vtíravější. Tento „výslech“ může zabrat i hodinu, zatímco klasický pobyt u přepážky jsem nikdy neměl delší než pět minut. A když tohle všechno zvládnete, konečně jste v USA.

Potíž je ale v tom, že vlastně není o co stát. Při mé první cestě do New Yorku mi aerolinka ztratila zavazadlo, které mi došlo na hotel až den před návratem zpět do Evropy. A možná to mi cesty do zámoří hned ze startu znechutilo. Jenže Manhattan a tolik lidí pohromadě, hustá doprava, to vše nebylo nic oproti tomu, když jsem si na každém rohu bloku všiml vojáka se samopalem. A když se člověk zamyslí nad tím, že zbraň zde může mít za pasem prakticky každý, moc do řeči mi nebylo.

Zažil jsem i Las Vegas, které je naprosto šílené město, co se týká staveb i lidí. Tady není radno se potulovat v bočních uličkách, a vždy si kontrolovat, kdo jde kolem vás. Někde se jedná o tak zajímavé „existence“, že se vyplatí přejít na druhou stranu nebo změnit pěší trasu.

Ani se vlastně nedivím, že v USA se všichni přepravují Uberem nebo Lyftem. Jednou jsem jel autobusem z letiště na ubytování, a to mi asi na věky stačilo. Tehdy se platilo jen kovovými mincemi a já poprosil několik okolo stojících osob o rozměnění desetidolarovky. Koukali na mě tak, jakoby podobnou bankovku jakžtěživ neviděli.

A pak je tady San Francisco, kde jsem viděl, jak se situace s bezdomovci rok od roku zhoršuje. Union Square v centru je místo, kde byste v noci rozhodně nechtěli procházet, jenže i za bílého dne vidíte v ulicích centra postavené stany, lidi ležící na kartonech, kteří jsou v bezvědomí nebo spí, nebo se tu válí jehly. Do některých stanových čtvrtí si podle některých občas netroufne ani policie, oficiálně vám to však nikdo nepotvrdí.

Při své druhé návštěvě San Francisca jsem zažil něco, co si pamatuju dodnes. Na chodníku jel proti mě vozíčkář bez nohy, který se jednou rukou odrážel a při jízdě si dával injekci do žíly a u toho kýval hlavou ze strany na stranu. Ne, tohle prostě ne.

Dalo mi to spoustu zkušeností do života, a vlastně mi až tento pohled na USA ukázal, že si v Česku opravdu vůbec nemáme na co stěžovat. S ohledem na bezpečí, zdravotní systém a na vše ostatní. Máme se dobře, ani nevíme jak.

Zdroje:

https://x.com/USEmbassyPrague/status/1942498608789532946

https://en.wikipedia.org/wiki/U.S._Customs_and_Border_Protection

https://www.reddit.com/r/AskLE/comments/x9f1gz/are_there_neighborhoods_or_areas_cops_are/

https://www.theguardian.com/technology/2025/mar/26/phone-search-privacy-us-border-immigration

vlastní zkušenosti z cest