Za sedm hodin jste u moře. Na Helu v Polsku najdete bělostné písečné pláže

To, že vytoužená dovolená u moře neklapla podle našich představ, mě mrzí dodnes. Jakmile bylo jasné, že na Kypr nepoletíme (děti dostaly neštovice), vymysleli jsme s manželkou náhradní program. A tím bylo severní Polsko, konkrétně poloostrov Hel. Chtěli jsme si oblast trochu prozkoumat blíže, a tak jsme si na týden dopředu zarezervovali tři ubytování. Čtyřlůžkový pokoj s koupelnou v Osloninu na tři noci, poté soukromou chatku v lesích Czarneho Mlynu na dvě noci a pak další dvě noci v třílůžkovém pokoji s přistýlkou s výhledem na moře v polské Rewě. Týden ubytování (bez stravy) nás na konci července vyšel pro čtyřčlennou rodinu celkem na 13 tisíc korun. Na jídlo jsme si buď zašli do restaurace, nebo jsme si nakoupili v obchodě a v ubytováních manželka uvařila oběd a několikrát i večeři.

K tomu bylo nutné připočíst naftu při cestě ze severní Moravy na sever Polska. Do auta jsme přibalili hasicí přístroj, dětem do kapes na zadních sedadlech zase dětské časopisy, aby jim cesta ubíhala, a manželka měla ještě po ruce tablet s pohádkami. Vyráželi jsme od domu před šestou ráno a před třetí hodinou odpolední jsme už byli na pláži a děti si s bábovičkami stavěly hrady. Cesta byla samozřejmě trochu kratší, protože před pláží jsme si ještě dali chvíli na vzpamatování (hlavně já - sólo řidič) a také jsme se naobědvali v místní restauraci.

K samotné cestě jsme využili hlavní trasu z Ostravy po dálnici směrem na města Gdyně a Gdaňsk. Dálnice byla zdarma, platil jsem jen dvakrát úsek Toruň - Gdaňsk (29,90 zlotých jeden průjezd), a to platební kartou. Jednou jsme na dálnici kvůli nehodě stáli, na některých úsecích bylo křižování dálnic trochu nepřehledné a speciálně musím zmínit polské kruhové objezdy, které bytostně nesnáším. Dvoupruhové, hruškoidní, hybridní s odbočovacími pruhy - ne, každým projetím si říkám, že to, co v Polsku vymysleli s kruháči, je neskutečná šílenost.

Před cestou jsem měl auto měsíc po technické a čerstvě zkontrolované v servisu, přesto jsem po příjezdu z dovolené zjistil, že minimálně na zpáteční cestě jsme jeli s přidřeným kolem, které nepatrně celou cestu brzdilo. I přesto, že jsem udělal maximum, do techniky člověk nevidí. A jsem rád, že jsme cestu zvládli bezpečně, bez nehody a technických potíží. Jedním dechem ale dodávám, že podruhé bych sám (ani do Chorvatska) nejel. A překvapivě dobře to zvládly i děti. Po cestě jsme si udělali několik zastávek na polských odpočívadlech, kde byly až překvapivě čisté toalety, lavičky a prostor na protažení nohou. Vůbec kvalita dálnice byla velmi vysoká, takže k tomu nemůžu říct, mimo hustoty dopravy, nic negativního.

Po příjezdu do vesnice Osłonino nás přivítalo nezvykle chladné počasí. Vlastně se ukázalo, že jsme se do Polska jeli zchladit, protože červencové počasí roku 2022 v Česku (opět) atakovalo teplotní rekordy. My měli zataženou oblohu, první den jsme seděli ráno na pláži v bundách a vymýšleli jsme, jak to tedy s tím mořem a opalováním na pláži vlastně bude. A když zatím nebylo ideální počasí, vyrazili jsme na výlety.

Ještě dopoledne jsme zvládli Lemur Park v Rumii. Strávili jsme zde hodinu a půl, a děti si zde mohly stavět z obřích plastových kostek, mohly řádit na několika dětských hřištích, v bazéncích s balónky a také mohly samozřejmě vidět lemury nebo želvu. V rámci komentované prohlídky jejich výběhu se mi jeden z nich prošel po kšiltovce, děti jsme vzali i do dalších výběhů, např. s miniaturním prasátkem nebo se zakrslými králíky. Možná že právě zde se u dcery vzal zájem o králíčky, protože máme už téměř rok doma svého vlastního. Odpoledne jsme se vydali objevovat zákoutí vesnice, objevili jsme několik dětských hřišť, kde jsme byli úplně sami, a objevili jsme i obecní okrasnou zahradu. Slunce nezasvítilo a moře bylo studené, tak jsme si v něm alespoň svlažili nohy.

Další den ale vykouklo sluníčko, a hned ráno jsme v paprscích slunce, které se provrtávaly přes mračnou clonu, mohli pozorovat klidné hejno labutí na mořské hladině. Obloha se přes noc jako zázrakem vyjasnila, dopoledne jsme vzali děti na další dosud neobjevené místní hřiště a okolo desáté jsme dorazili do vesnice Chłapowo na místní širokou bělostnou písečnou pláž, kde jsme si mohli konečně trochu odpočinout.

Měli jsme s sebou rychle rozkládací stan, který se složí, jakmile jej vhodíte do vzduchu, a brali jsme jej primárně kvůli tomu, aby se děti mohly schovat do stínu.

Stan jsme ale ocenili i my dospělí, když jeden den začalo extrémně foukat a nás do tváře bodala větrem hnaná zrnka písku. Plážový nebo klasický stan tedy na severu Polska berte jako absolutní nutnost.

Další den ráno nás čekal přesun do ubytování ve vesnici Czarny Mlyn. Příjezd byl trochu divoký, protože se postupně ztrácel asfalt na cestě, posléze i kameny, a vesnice měla z části hliněné cesty. Chatoviště uprostřed lesů jsme ale našli bez problémů, ubytovali se, děti vyzkoušely hřiště a houpačku, a my se poté vydali na další výlet.

Tentokrát jsme navštívili atrakci Motylarnia Rozewie v Jastrzębie Góře. Pro děti to byla skvělá atrakce, strávily půl hodiny s obrovskými motýly, kteří jim přistáli ve vlasech, na rukách nebo botách. Pro malé děti to byl zážitek, a to i pro mě. Na tak velké motýly v přírodě nenarazíte, a naživo vypadali nádherně.

Poté jsme se vydali na procházku k moři, a to kolem místního majáku a přes lesní hájek. Museli jsme z kopce sejít přes les až k vodě, kde jsme si dali svačinu a posléze zase vystoupali po dřevěných schodech zpět do města a na zmrzlinu. Poté jsme se vrátili do naší chatky a odpoledne jsme s dětmi věnovali zkoumání okolních lesů.

Po přespání jsme vyrazili na známý poloostrov Hel, konkrétně až do města Hel. Prošli jsme si severní stranu poloostrova, a to po pláži, na kterou jsme se dostali skrz lesní porost.

Už jen to byl hodně kouzelný okamžik, a máme odsud spoustu krásných fotek včetně „pirátské“ lodě na moři.

Občerstvili jsme se u přístaviště místní zapiekankou a pak jsme si vystáli frontu pro vstup do tulení rezervace Fokarium Stacji Morskiej im. Prof. Krzysztofa Skóry. Je vhodné se dostavit na místo s předstihem, aby na vás zbylo místo. Nám to vyšlo taktak, po deseti lidech za námi se aktuální časový slot uzavřel. Vstupenky kupujete přímo na místě, kartou nebo v hotovosti. A vzpomínám si, že to automatu dost trvalo, a já byl nervózní, zda to dovnitř s dětmi, které se strašně těšily na tuleně, stihneme.

Den jsme zakončili přesunem na naše třetí ubytování, a navigace nás zavedla na komunikaci, které se rozhodně nedalo říkat silnice.

Hned ráno jsme vyrazili na prohlídku přístavu v Gdyni, a rozhodně můžeme doporučit i prohlídku místního akvária. Kousek od něj jsme „zakotvili“ (ano, to slovo se přímo nabízelo) na městské pláži, kde jsme si užili slunečné dopoledne.

V dálce jsme viděli kovovou strukturu nějaké pevnosti, kterou jsme se rozhodli o den později prozkoumat. Odpoledne jsme se přesunuli zpět do Rewy, kde jsme byli ubytovaní, abychom prozkoumali okolí.

Na druhý den dopoledne jsme objevili místní perlu - Cypel Rewski. Jedná se o písečný poloostůvek, který vybíhá do moře, a po němž dojdete relativně daleko suchou nohou. Pohledy na písek, moře a mraky prolité slunečnými paprsky byly dechberoucí. Hel je nádherný, ale tady se nám to líbilo možná ještě více.

Místo mělo své neobyčejné kouzlo. Na pár hodin jsme si odskočili prozkoumat strukturu v moři, ze které se vyklubaly ruiny torpédové stanice. Nebyli jsme zde kvůli pláži, která nebyla příliš čistá (čistší byla trochu stranou), ale kvůli ruinám Torpedownia.

Tato budova byla postavena Němci jako výzkumné středisko na polském pobřeží během druhé světové války. Tento torpédový dům byl s břehem spojený úzkokolejnou železnicí, ve které se přepravovaly součástky torpéd. Zbytky mostu vedoucího k torpédové stanici zde jsou vidět dodnes.

Torpédová stanice v Gdyni byla postavena na tzv. kesonech, tj. zařízeních zajišťujících dlouhodobý přístup k mořskému dnu. Před několika desítkami let byla tato budova využívána k výcviku vojenských potápěčů. Vzhledem k technickému stavu se nedoporučuje ke stanici doplavat a vylézt na ni, přesto jsem foťákem zachytil člověka, který si zrovna tuto stanici mezi volně visícími kusy betonu a železa procházel. Místo však stojí za vyfocení, je to opět další lokace se zajímavou atmosférou, kterých je v Polsku na pobřeží Baltu nepočítaně.

Pak už jsme jen přespali a ráno vyrazili zpět domů. Cesta byla trochu delší, zhruba osmihodinová. Přesto mi připadalo, že ubíhá rychleji než při cestě na dovolenou. Zaplatili jsme opět část dálnice a dávali jsme si vícekrát přestávku. Vyjížděli jsme ráno kolem osmé, a ve čtyři odpoledne jsme byli doma. Po příjezdu domů jsem se při vykládání z auta náhodně otřel o přední kolo a spálil jsem se i přes kalhoty. Později mi servis potvrdil přidřené přední kolo, i s tím jsme však dovolenou k Baltu zvládli bez problémů. A paradoxem bylo, že jsme se zchladili.V Polsku bylo tou dobou chladněji než v Česku, a my přitom vyráželi k moři, abychom se opálili.

Pokud bych se do severního Polska ještě někdy vypravil, rád bych se podíval do oblasti Svinoústí, Kolobřehu a Mezizdrojů. Cesta autem je však hodně dlouhá, počítejte s tím, že ze severních oblastí Česka na toto místo dorazíte opět za 7 hodin.