Článek
Město Přísečnice bylo postupně demolováno. Kostel i zámek byly odstřeleny a použity jako materiál pro hráz (fuj, až jde mráz po těle, to bylo bezcitné). Poslední domy na náměstí sloužily jako kulisy k chystanému filmu.
V červnu 1973 bylo při demolici použito 700 kg dynamitu na zbourání zbylých budov přísečnického náměstí, přičemž filmový štáb dokumentoval celý proces. Sutinami byly zasypány hráze přehrady.
Přehrada jako zásobárna pitné vody pro Chomutovsko, Mostecko a Lounsko
Pod klidnou, jindy šumivou, a za větru pleskající vodní hladinou Přísečnické přehrady, hluboko na dně leží místo, kde spočívají fundamenty města Přísečnice a blízkých vesnic Rusová, Kotlina a Dolina.
Někdy na břehu přehrady lze spatřit vyčnívající zbytky sklepení nebo turistickou červenou značku přes bývalou Rusovou. U hráze zaujme jen informační panel, naučná stezka, ale i pietní místo s kameny nebo úryvky z původních budov zaniklých obcí.
Cenné artefakty byly uloženy do muzea a hřbitovů ve Vejprtech.
Přísečnice - bohaté a historicky významné město
Obec byla přičinlivá, v 17. století se postarala o těžbu stříbra, železa, arsenu, o dvě století později však přišel zánik dolů. Hospodářský rozvoj podporovalo paličkování, výroba textilu, punčoch, ale i masný průmysl byl významným přínosem.
Věhlas hudební školy založené již v 19. století, která proslula světem, byl silný. Ale po válce subjekt zanikl.
Osud zpečetěn: Voda bere vše
Hluboká, temná, až děsivá. Na dně zůstalo všechno, co lidé nemohli s sebou pobrat. Kachlová kamna, která byla středobodem a teplem domova, kované zábradlí od schodiště, klavír, na který kdosi s láskou hrál, střepy hrnků, váz, torza sošek, kamna s pecí a mnoho dalšího, co nešlo odvézt a nevešlo se do obsahu.
Nikdo se nás neptal
Tak dnes hovoří dřívější obyvatelé, ale i ti, kteří byli tenkrát dětmi a opouštění svých domovů zažili. Stát majitelům domů vyplatil adekvátní částku za nemovitost a každý s tím naložil, jak chtěl. Některé rodiny zůstaly v pohraničí, kde si za kompenzaci koupili domek, jiní se odstěhovali na druhý konec republiky a každá rodina se srovnala různě s daným osudem.
Příroda tam byla krásná
Do Rusové jezdívala po kolejích stará kodrcavá lokálka, jiná alternativa zřejmě ani nebyla možná skrz stoupající terén a množství zatáček. Nádražní budova byla na vršku a jako jediná přežila ještě několik desítek let, než byla jako ruina zlikvidována.
V letním období tam byla příroda překrásná a šťavnatě zelená. V nížinách byly pampelišky již dávno odkvetlé, ale v Rusové teprve začínaly kvést a zářit na svěže zelené louce. Tak obrovské květy žlutých pampelišek nebyly snad nikde k vidění. Dařilo se tam borůvkám, malinám, lidé měli na dosah sbírání hub, které tam hojně rostly.
V zimě zase plno sněhu a každé Vánoce, jak jinak, než bílé. Však také lokálka musela po kolejišti pořádně funět, aby projela zasněženým terénem.
Nejvíc vzpomínají ti, kteří byli tenkrát dětmi nebo mladistvými. Řady starších pamětníků prořídly.
V Rusové jsem prožil nádherné dětství, píše pan Jan. Do školy jsme chodili do sousední Přísečnice, bylo to asi 500 metrů. Pak jsme se museli odstěhovat, do vnitrozemí, a tím vše krásné skončilo. Vzpomínám často, s nikým žádný kontakt nemám. Dodnes je mi to, co se stalo, líto.
Paní Danuška chodila tenkrát do první třídy. Vzpomíná na krásné zážitky z Rusové. Chodila tam do školky se svou o pár let starší sestřičkou, a pak do školy v Přísečnici. Pěší cesta jim vůbec nevadila, užili s partou dětí plno legrace. Jak šel život, nikdy nepřestala toužit vrátit se na ta místa. Podařilo se jí to ve svých 25 letech vidět alespoň okolí, když obec již neexistovala.
Jako žalující torzo viděla jen zchátralou budovu vlakové zastávky, kam často jezdili s károu, aby si od svých příbuzných ze sousední vesnice přivezli plný proutěný koš hrušek a meruněk, které jim darovali.
Šla se alespoň podívat k vodní nádrži, když nic jiného, která si zachovala průzračně čistou vodu. V okolí nádrže rostlo plno hub, ale nebyl nikdo, kdo by je sbíral. U břehu posbírala několik střepů z keramických nádob, které se tam povalovaly. Jako symbol toho, že tam kdysi pulsoval život, kterého byla součástí.
Se svým doprovodem a s bolavým srdcem se vracela vlakem domů se slovy: „Nikdy nezapomenu.“
Ovšem otázky, kde žije rodina Urbánkova, Hejzlova, Michalčákova, Šupíkova, Sedláčkova, Kociánova a jiní, zůstávají nezodpovězeny.
Rusová a Přísečnice ležely v Sudetech a žili tam především sudetští Němci.
V třicátých letech minulého století žilo v Přísečnici 2 500 obyvatel a naprostá většina to byli Němci. V obci Rusové bylo výhradně německé obyvatelstvo.
Rusová ležela při obchodní stezce z Kadaně do Přísečnice a procházela jí i cesta z Chomutova do Vejprt.
Z historie život v obci nebyl snadný. Ze záznamů se dočteme o velkých hladech a neúrodách v 18. století, které Rusovou postihly.
Později se začal rozvíjet pestrý společenský život. Obec měla několik hostinců, tanečních sálů a profesionální divadelní spolky, které tam často hostovaly.
Odsun Němců po válce
Na základě Benešových dekretů a rozhodnutí vítězných mocností, byla to takzvaná Potsdamská dohoda, došlo k nucenému odsunu sudetských Němců.
Odsun probíhal již v létě 1945 v divoké fázi, kdy docházelo k hrubým násilnostem, ale pak už pokračoval v následujících dvěma letech organizovaně.
Obyvatelé z Přísečnice a Rusové byli rovněž vystěhováni. Jejich domy zůstaly prázdné a byly přiděleny novým českým obyvatelům. Ale faktem zůstalo, že město se už nikdy úplně neosídlilo. Noví obyvatelé sice přicházeli, ale plánovaná výstavba přehrady zásadně změnila budoucnost obcí.
Zdroj: Zaniklé obce, Wikipedie
