Článek
Těžký pach dýmu visel nad zátokou Mysovsk. Z ohořelého trupu ledoborce Baikal stoupal černý dým a mísil se s mlhou, která se v srpnovém ránu válela nad klidnou hladinou Bajkalu. Ticho přerušoval jen vzdálený rachot děl a drnčení kolejnic. Kdesi v dálce zazněl povel v češtině: „Na břeh! Hned!“
Jmenoval se Josef Marek. Kdysi strojník u Mladé Boleslavi, nyní důstojník improvizované posádky ozbrojeného parníku Sibirjak. V ruce svíral pistoli a nedůvěřivě hleděl k pobřeží. Neměl žádný lodní výcvik, nikdy nevedl loď, ale dnes — dnes byl kapitánem. Nebylo to z hrdinství. Bylo to z nutnosti. Před pár týdny někdo zavelel, že parníky potřebují posádku. On se přihlásil. Stejně jako všichni ostatní.
Nikdo jim neřekl, že se stanou první a poslední československou ozbrojenou lodní jednotkou v dějinách. Ani to, že povedou přímý útok proti sovětskému plavidlu. Netušili, že tak přepíší historii - na ledové hladině sibiřského jezera.
Legie v pohybu: mezi dvěma světy
Po vypuknutí říjnové revoluce se Rusko propadlo do občanské války. V roce 1918 byly československé legie roztroušené po celém území bývalé carské říše. Jejich hlavní cíl byl jasný: přežít a dostat se domů.
Cesta na západ byla uzavřená, a tak museli na východ - po Transsibiřské magistrále, přes Ural, Irkutsk, až do Vladivostoku. Jenže železnice vedla přes Bajkalské jezero. A to bylo v rukou Rudé armády.
Bolševici kontrolovali přístavy i hlavní vodní sílu - ledoborec Baikal, obrněné plavidlo schopné převážet vojenskou techniku i celé železniční vagony. Pokud legionáři chtěli projít, museli ho zničit. Ale jak? Nebyli námořníky ani lodníky, neměli loďstvo, neměli mapy. Jen železnou vůli - a dva zabavené civilní parníky.
Zbraně na parnících
Z ukořistěných lodí Sibirjak a Feodosia vytvořili legionáři improvizované válečné lodě. Na dřevěné paluby namontovali kulomety, polní houfnice a minomety. Na pohon použili dřevo, na navigaci instinkt. Místo navigační mapy jim sloužil orientační plán z Irkutska. O lodní taktice nevěděli téměř nic.
Lodě měly nízký ponor, ale byly rychlé. To jim dalo výhodu — mohly se pohybovat blízko břehu a využívat mlhu k maskování. Hlavní úder měl přijít v noci nebo brzy ráno. Přímo na přístav Mysovsk.
„Nikdy předtím jsem na lodi nebyl. Ale když padl rozkaz, šel jsem. Všichni jsme šli. Protože jinak bychom tu zůstali navždy,“ vzpomínal později jeden z legionářů.
Boj na jezeře
Ráno 16. srpna 1918 vypluly obě lodě ze zátoky Listvjanka. Mlhou zahalené břehy zajišťovaly krytí. Když přirazily k Mysovsku, nebylo času na váhání. Sibirjak zahájil palbu na skladiště, zatímco Feodosia útočila na přístavní zařízení.
Ledoborec Baikal, kotvící poblíž, odpověděl palbou, ale byl příliš těžký a pomalý. Legionářská děla ho zasáhla do strojovny i komína. Kotel vybuchl. Loď začala hořet. Do několika minut ztratil Baikal posádku i schopnost manévrovat.
Zatímco část mužstva kryla lodě, pěší jednotky se vylodily a obsadily stanici. Přestřelka trvala několik hodin. Pak padl přístav — i s celou sovětskou osádkou. Legionáři přerušili železnici a zajistili kontrolu nad východním břehem.
Ztráty byly minimální. Výsledek? Zničený sovětský ledoborec, obsazený přístav, zajištěná trasa pro evakuaci. A historický paradox — českoslovenští pěšáci vyhráli ozbrojený střet na vodě.
Symbol bez přístavu
Střetnutí na Bajkalu je o to významnější, že Československo nikdy nemělo přístup k moři. Přesto tato malá země dokázala, že její vojáci mohou bojovat — a vítězit — i na vodní hladině. Bez přípravy, bez zázemí, jen s odvahou a odhodláním.
Po této akci získali legionáři kontrolu nad většinou Transsibiřské magistrály. Umožnili odsun tisíců mužů do Vladivostoku, odkud je spojenecké lodě převezly do Evropy. Cesta domů trvala ještě dva roky, ale Bajkal zůstal symbolem zvratu.
Boj u Mysovska se tak stal významným bodem v sibiřském tažení. Jedním z těch, které rozhodly, že československé legie přežily — a že nově vzniklý stát bude mít vojáky, kteří si vybojovali návrat.
Zapomenutá odvaha
Tato epizoda se po roce 1948 stala nežádoucím dědictvím. Komunistický režim v Československu potlačoval zmínky o legiích, obzvláště v kontextu střetů s bolševiky. Střet na Bajkalu tak na desítky let zmizel z učebnic i veřejného prostoru.
Teprve v posledních desetiletích se historici začali k příběhu vracet. A to právem. Je to nejen dobrodružný válečný příběh, ale také doklad improvizace, statečnosti a naděje. Symbol toho, že i z naprosto nemožné situace se dá vítězně vyplout.
Na jezeře Bajkal už československá loď nikdy neplula. Žádný další boj na vodě nepřišel. Ale ten jediný stačil. Vypráví se o něm tiše — jako o legendě. O národu bez přístavu, který měl na chvíli flotilu. A svedl vítězný střet, který zachránil tisíce životů a vtiskl legionářům nečekaný titul: muži na vodě.
A právě v tom je síla tohoto příběhu. Protože ne vždy se bojuje tam, kde byste to čekali. A ne vždy vítězí ten, kdo má největší loď.
Autor: NPC
Seznam použitých zdrojů:
1. McNAMARA, Kevin J. The Battle for Baikal [online]. HistoryNet, 2017-06-29 [cit. 2025-08-04]. Dostupné z: https://www.historynet.com/the-battle-for-baikal/
2. CZECH CENTER MUSEUM HOUSTON. The Battle of Lake Baikal [online]. 2021-10-09 [cit. 2025-08-04]. Dostupné z: https://www.czechcenter.org/blog/2021/10/9/the-czechoslovakian-navy-and-their-one-battle
3. KOTEN, Marek. Czechoslovakia: Undefeated Naval Power [online]. 3 Seas Europe, 2023 [cit. 2025-08-04]. Dostupné z: https://3seaseurope.com/czechoslovakia-naval-power-navy-czechia/
4. RADIO FREE EUROPE / RADIO LIBERTY. From Siberia to Freedom: The Odyssey of the Czechoslovak Legion [online]. 2018 [cit. 2025-08-04]. Dostupné z: https://www.rferl.org/a/the-odyssey-of-the-czechoslovak-legions-through-siberia-to-independence/29759515.html
