Článek
Byla hluboká noc a nad střední Evropou panovalo zdánlivé ticho. Žádné záblesky radarů, žádné aktivní vysílání, žádné pulzy, které by prozradily pozici protivzdušné obrany. Jen několik nenápadných vozidel rozestavěných v krajině, antény mířící k obloze a muži v uniformách, kteří mlčky sledovali obrazovky.
Na nich se objevovaly body – letadla, která o své detekci neměla ani tušení.
Tamara nevysílala. Naslouchala.
A právě v tom byla její síla.
V době, kdy se svět připravoval na konflikt, jenž měl být rozhodnut technologickou převahou, vznikl v Československu systém, který šel proti samotné logice moderního boje. Zatímco Západ investoval miliardy do stealth technologií, jejichž cílem bylo „zmizet“ z radarů, Tamara stavěla na prosté, ale znepokojivé myšlence: každý stroj, který létá, zanechává stopu. I ten, který se tváří jako neviditelný.
Studená válka a hon na neviditelnost
Sedmdesátá a osmdesátá léta byla érou technologického soupeření. Spojené státy pracovaly na letounech F-117 Nighthawk a později B-2 Spirit. Strojích, které měly pronikat nepřátelským vzdušným prostorem bez odhalení. Princip stealth spočíval v minimalizaci radarového odrazu: v tvaru trupu, speciálních materiálech i omezení elektromagnetických emisí.
Jenže tento koncept měl slabinu, o níž se na Západě příliš nemluvilo. Neviditelnost vůči aktivnímu radaru neznamenala neviditelnost absolutní.
V Československu, zemi sevřené železnou oponou, se mezitím rozvíjela jiná škola myšlení. Inženýři z Tesly Pardubice, navazující na dlouhou tradici radiotechnického výzkumu, pracovali na systémech, které by nebylo možné „umlčet“ rušením ani zničit protiopatřeními. Výsledkem byla Tamara – pasivní radiotechnický pátrač, oficiálně označený KRTP-86.
Radiolokátor Tamara na Tatře 815, Lešany, vojenské muzeum. Aktron / Wikimedia Commons. Licence: Creative Commons Attribution 3.0 Unported (CC BY 3.0)
Jak vidět bez pohledu
Tamara nefungovala jako klasický radar. Nevysílala žádný signál, který by se odrazil od cíle. Místo toho zachytávala elektromagnetické emise samotných letadel – signály z palubních radarů, navigačních systémů či komunikačních zařízení. Pomocí několika prostorově oddělených stanic a přesného měření časových rozdílů dokázala vypočítat polohu cíle s překvapivou přesností.
Byla to technologie ticha.
A právě proto tak nebezpečná.
Letoun nemohl „vědět“, že je sledován. Nemohl reagovat. Nemohl se bránit rušením. V prostředí elektronického boje to znamenalo zásadní výhodu – a pro plánovače NATO nepříjemnou otázku: co když neviditelnost není tak dokonalá, jak jsme si mysleli?
Strach za zavřenými dveřmi
Oficiálně se o Tamaře na Západě mluvilo málo. Neoficiálně však budila respekt. Zpravodajské služby NATO věděly, že Varšavská smlouva disponuje pasivními systémy nové generace, schopnými sledovat vzdušný provoz bez jediného vyslaného impulzu. Obavy zesílily koncem osmdesátých let, kdy se začalo spekulovat, že Tamara dokáže detekovat i letouny stealth. Nikoli podle odrazu, ale podle jejich vlastní elektronické stopy.
Žádné veřejné přiznání nikdy nepřišlo. Jen opatrné formulace a diplomatické signály, že některé technologie by „neměly být vyváženy“. Podle pamětníků se dokonce objevily přímé tlaky na československé politické představitele, aby byl další vývoj a export systému omezen.
Studená válka se blížila ke konci. Hra o technologickou převahu však pokračovala.
Rozpad a rozprodej
Rok 1989 změnil všechno. Nejen politický systém, ale i osud projektů, které vznikaly v jeho stínu. Tamara se ocitla v nové realitě. Bez jasného zadání, bez silného státního zázemí, bez strategie, co s ní dál. Tesla Pardubice se rozpadala, dokumentace mizela, know-how se tříštilo mezi nástupnické firmy i jednotlivce.
To, co mohlo být základem dlouhodobého technologického náskoku, se stalo obětí transformačního chaosu. Několik kusů Tamary bylo prodáno do zahraničí, jiné skončily ve skladech, muzeích nebo zapomnění. Příběh, který mohl pokračovat, byl náhle utnut.
Dědictví, které přežilo
Tamara však nezmizela beze stopy. Její principy přežily v nové generaci pasivních radarů, vyvíjených už v jiných podmínkách a s jinými partnery. Česká škola pasivní radiolokace se znovu prosadila. Tentokrát i v rámci struktur NATO. To, co bylo kdysi vnímáno jako hrozba, se stalo cenným nástrojem.
Ironie dějin je v tomto případě dokonalá.
Technologie, která měla zůstat tajná a budila strach, dnes chrání vzdušný prostor spojenců. A původní Tamara? Ta zůstává symbolem doby, kdy se i v malé zemi za železnou oponou rodily myšlenky, jež dokázaly změnit pravidla hry.
Seznam použitých zdrojů:
1. Tamara passive sensor. Wikipedia: The Free Encyclopedia [online]. [cit. 2026-01-29]. Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/Tamara_passive_sensor
2. Company History - ERA a.s. ERA a.s. [online]. [cit. 2026-01-29]. Dostupné z: https://www.era.aero/en/about-era/history
3. CZK - KRTP-86 Tamara (radiotechnický pátrač). Valka.cz [online]. [cit. 2026-01-29]. Dostupné z: https://www.valka.cz/CZK-KRTP-86-Tamara-radiotechnicky-patrac-t3763
4. Vrabec, Petr. Radaru Tamara se spojenci báli, tak přišel dopis z Bílého domu. E-news.cz [online], 2018. [cit. 2026-01-29]. Dostupné z: https://e-news.cz/rozhovory/radaru-tamara-se-spojenci-bali-tak-prisel-dopis-z-bileho-domu-i/
5. NEPRODANÁ NEVĚSTA. Euro.cz [online], 2001. [cit. 2026-01-29]. Dostupné z: https://www.euro.cz/clanky/neprodana-nevesta-819292/
6. VERA passive sensor. Wikipedia: The Free Encyclopedia [online]. [cit. 2026-01-29]. Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/VERA_passive_sensor
7. ERA handed over the passive surveillance system DPET to the Czech Armed Forces. ERA a.s. [online]. [cit. 2026-01-29]. Dostupné z: https://www.era.aero/en/about-era/news/era-handed-over-the-passive-surveillance-system-dpet-to-the-czech-armed-forces
