Článek
Na palubě lodi uprostřed oceánu nebylo možné jednoduše doplnit zásoby piva. Vozit s sebou sudy znamenalo zabírat cenné místo a v horkém podnebí navíc hrozilo, že se jejich obsah zkazí. Moravský vynálezce však přišel s neobvyklým řešením. Místo hotového piva poslal na palubu tvrdou žlutohnědou hmotu. Když ji námořníci rozpustili ve vodě a přidali kvasnice, mohli si připravit vlastní várku.
Říkalo se jí Getreidestein, tedy obilní kámen, případně zeilithoid. Vznikla v Českém Rudolci na Moravě a jejím autorem byl Franz Gottfried Rietsch, správce panství hrabat Razumowských. Jeho výrobek nebyl jen kuriózním experimentem. Vznikla továrna, která ho vyráběla ve velkém, a zeilithoid se prodával zahraničním zákazníkům včetně rakouského námořnictva a Východoindické společnosti.
Sikhští a britští důstojníci jízdního pluku Hodson's Horse ve službách Východoindické společnosti, albuminový tisk z roku přibližně 1858.
Zeilithoid mohl mít význam tam, kde bylo obtížné provozovat klasický pivovar nebo dopravovat hotový nápoj. Běžný pivovar potřeboval sladovnu, varnu, zásoby obilí a chmele, vhodné nádoby a lidi, kteří se vyznali v pivovarském řemesle. To všechno představovalo značné náklady. Rietschův výrobek měl většinu složité přípravy přesunout do jediné továrny. Tam vznikl trvanlivý koncentrát, který se dal zabalit a dopravit na místo spotřeby. Zákazník už nepotřeboval celý pivovar. Stačila mu voda, nádoba a kvasnice.
Co se skrývalo v pivním kameni?
Zeilithoid nebyl pivem v prášku. Šlo o koncentrovaný obilný extrakt, jehož základem byl především ječmen. Při výrobě se z obilí získávala sladká tekutina obsahující zkvasitelné cukry. Ta se následně zahušťovala odpařováním vody, až vznikla pevná hmota. Součástí výrobku byly také chmelové látky, které měly dodat nápoji charakteristickou hořkost a aroma.
Výsledkem byl žlutohnědý produkt, který se dal dobře skladovat a snadno přepravovat. Na vzduchu a ve vlhkém prostředí však rychle měkl. Dobový chemický rozbor z roku 1853 popisoval jeho sladce nahořklou chuť připomínající slad a chmel. Analýza prokázala vysoký obsah cukru, ale žádný škrob. Právě to bylo podstatné: zkvasitelné látky už byly připravené a nebylo nutné je při samotné přípravě nápoje složitě získávat z obilí.
Po rozpuštění ve vodě se přidaly kvasnice a začalo kvašení. Proces se rozběhl poměrně rychle a během dvanácti až patnácti hodin byl dokončen. Následovalo ještě dokvašování a zrání, stejně jako při běžném pivovarském postupu.
Jak se vařilo pivo uprostřed oceánu
Právě námořnictvo představovalo pro Rietschův vynález zajímavého zákazníka. Pevný koncentrát měl oproti sudům piva několik výhod: byl skladnější, lépe se přepravoval a mohl se použít až ve chvíli, kdy ho posádka potřebovala.
Dobový návod z roku 1853 popisuje přípravu: Zeilithoid se rozbil na menší kusy a nechal rozpustit ve vodě. Pro středně silné pivo se doporučovalo přibližně patnáct liber koncentrátu na sto liber vody. Rozpouštění mohlo trvat až jeden den, občasné promíchání však celý proces urychlovalo.
Poté přišly na řadu kvasnice. Kvasnice se nejprve rozmíchaly v menším množství připravené tekutiny a následně se přidaly do hlavní nádoby. Po ukončení hlavního kvašení se mladé pivo stáčelo do sudů, kde ještě několik dní dokvašovalo. Nejpozoruhodnější část návodu se týkala vody. Autoři připouštěli možnost využít mořskou vodu, ovšem až po destilaci, která ji zbavila soli. K tomu mělo posloužit teplo z lodního ohniště.
Rietsch myslel také na další praktické potíže. Na lodi nemusel být vždy dostatek vhodných kvasnic, proto doporučoval vzít na palubu několik nádob s mladým pivem. Kvasnice usazené na dně mohly posloužit k založení další várky. V dobových návrzích se řešilo dokonce i samotné kvašení na pohybující se lodi. Zavěšené nádoby měly omezit vliv pohybů plavidla na jejich obsah. Podobná konstrukce byla vyzkoušena na rakouské fregatě Venus v Terstu roku 1850.
Z Českého Rudolce do celého světa
Zeilithoid získal velkou pozornost na světové výstavě v Londýně roku 1851. Představení výrobku pomohlo Rietschovi dostat jeho nápad před zahraniční odborníky a obchodníky. Podle pozdější odborné studie zaujal také prince Alberta, manžela královny Viktorie. Zájem o vynález přispěl k získání finanční podpory pro vybudování továrny v Českém Rudolci.
Křišťálový palác, v němž se konala první světová výstava v Londýně. Výstava probíhala od 1. května do 15. října 1851.
Rietsch navíc usiloval o patentovou ochranu. V roce 1852 získal americký patent na koncentrovanou pivní surovinu. Vynález tak získal ochranu i za hranicemi habsburské monarchie.
Továrna zahájila provoz v únoru 1852. Hotový výrobek se balil do sudů a transportních beden, které se vykládaly plátnem nebo papírem. Rozsah výroby dokládají dochované účetní záznamy. Jen v roce 1852 se prodalo více než 204 centýřů (11 424 kg) obilního kamene v hodnotě přes 6 479 zlatých.
Mezi odběrateli se objevovala i Východoindická společnost a rakouské námořnictvo. Zásilky směřovaly do Ameriky, Londýna, Terstu, Drážďan, Lipska, Vídně a Konstantinopole. Právě spojení s námořnictvem a zámořským obchodem dávalo výrobku smysl.
Zajímavé je, že Rietschův výrobek nacházel uplatnění i mimo lodě. Balling uvažoval o jeho využití ve vojenských pevnostech, kde bylo zásobování obtížné a kde nebylo možné jednoduše vybudovat pivovar. Podobně mohl pomoci v odlehlých horských oblastech, například v Krkonoších, Krušných horách nebo na Šumavě. Do takových míst se pivo špatně dopravovalo, přestože o něj byl zájem. Zásoba koncentrátu mohla být praktičtější než pravidelný dovoz hotového nápoje.
Jak chutnalo pivo z pivního kamene?
Kvalita byla rozdílná. Některé zkoušky přinesly velmi příznivé výsledky. Britská admiralita po pokusech v loděnici Deptford Yard hodnotila připravené pivo jako kvalitní a obtížně rozeznatelné od běžného nápoje. Vytýkala mu pouze poněkud mdlou chuť a doporučovala delší zrání.
Také pokusy v českých pivovarech dopadly podle dochovaných zpráv dobře. V listopadu 1852 připravili v pivovaru v Motole pivo z 14,5 kilogramu zeilithoidu. Mladina kvasila spodním kvašením a výsledný nápoj byl hodnocen jako čistý a pitelný. V prosinci následovaly zkoušky v městském pivovaru v Brně, kde připravili dvě várky o objemu přibližně 85 litrů. Jedna kvasila spodním, druhá svrchním způsobem. Pivo mělo čistou barvu a dobrou chuť.
Jiné zkušenosti však byly méně příznivé. Některé dobové zprávy popisovaly nápoj, který připomínal spíše studený obilný čaj než pivo. Jinde se nepodařilo dosáhnout chuti, na jakou byli zákazníci zvyklí. Problémem tedy bylo zajistit, aby měla každá várka požadovanou kvalitu.
To představovalo značnou nevýhodu. Klasický pivovar měl své postupy, zkušené sládky a kontrolu nad jednotlivými fázemi výroby. U koncentrátu se část přípravy sice zjednodušila, ale výsledek stále závisel na vodě, kvasnicích, teplotě i zacházení s nádobami. Výrobek tak nedokázal vždy zaručit stejnou chuť.
Návštěvníci v rušném pivovaru s kvasnými káděmi a skladovacími sudy, dřevoryt z roku přibližně 1847.
Proč pivní kámen zmizel?
Výroba v Českém Rudolci pokračovala ještě řadu let. Dochované doklady zachycují provozní výdaje v šedesátých letech 19. století a poslední známé náklady na chod továrny pocházejí z počátku roku 1875. Přesný okamžik zániku podniku se však nepodařilo spolehlivě určit.
Jedním z problémů mohla být proměnlivá kvalita výrobku. Pozdější literatura zmiňuje také potíže při technologických úpravách továrny. Nové vakuové zařízení mělo zabarvit extrakt a zásilky následně zklamaly některé odběratele v Kalkatě a Bombaji.
Změnily se také podmínky. Doprava se zlepšovala, rozvíjelo se chlazení a zámořské oblasti si začaly budovat vlastní pivovary. Indie, která patřila mezi zamýšlené trhy, postupně rozšiřovala domácí výrobu.
Rietschův vynález přesto představuje pozoruhodnou kapitolu české technické historie. V Českém Rudolci se několik desetiletí vyráběl produkt, který putoval z moravského venkova do přístavů na třech kontinentech. Jeho autor chtěl dostat pivo i tam, kde nebyly pivovary a opravdu se mu to podařilo.
Seznam použitých zdrojů:
1. AULHORN, Theodor. Die Fabrication einer Bierwürze in fester Form, Getreidestein genannt. Polytechnisches Journal. 1856, roč. 142, s. 75. [online]. [cit. 8. 11. 2026]. Dostupné z: https://dingler.bbaw.de/articles/mi142mi01_5.html
2. CARL, F. Ueber Zeilithoid (Getreidestein), um in der kürzesten Zeit Bier zu bereiten. Gutachten, erstattet an den Verwaltungsausschuß des polytechnischen Vereins zu Würzburg. Polytechnisches Journal. 1853, roč. 127, s. 236. [online]. [cit. 8. 11. 2026]. Dostupné z: https://dingler.bbaw.de/articles/mi127mi03_5.html
3. HOLUB, Petr a Milan STAREC. Příspěvek k poznání počátků výroby zeilithoidu v Českém Rudolci. Kvasný Průmysl. 2018, roč. 64, č. 1, s. 21–28. [online]. [cit. 8. 11. 2026]. Dostupné z: https://kvasnyprumysl.cz/pdfs/kpr/2018/01/05.pdf
4. RIETSCH, Franz G. Improvement in concentrated beer material. United States Patent Office, patent US8708A. 1852. [online]. [cit. 8. 11. 2026]. Dostupné z: https://patents.google.com/patent/US8708A/en
