Článek
V zimě roku 1848 se na obou březích Niagarské řeky shromažďovali lidé, kteří se chtěli zúčastnit neobvyklé soutěže. Jejím cílem nebylo překonat rychlostní rekord ani prokázat fyzickou sílu. Účastníci měli dostat přes hlubokou soutěsku na druhý břeh obyčejnou tenkou šňůru. Kdo to dokáže jako první, získá peněžitou odměnu.
Na první pohled nešlo o nic mimořádného. Jenže soutěska v místě plánovaného mostu měřila přibližně 240 metrů a její skalní stěny se tyčily asi 70 metrů nad divokou řekou. Pod nimi se valila voda mezi nebezpečnými peřejemi. Překonat takovou překážku nebylo jednoduché ani pro zkušené stavitele.
Právě na tenké šňůře přitom závisel celý projekt. Bez ní nebylo možné natáhnout první provaz, následně silnější lana a nakonec těžký železný kabel, na němž měl viset nový most spojující Spojené státy s Kanadou. Zatímco odborníci hledali technické řešení, do soutěže se přihlásil také šestnáctiletý chlapec. Jmenoval se Homan Walsh a jeho nápad měl překvapivě jednoduchou podobu.
Stavitelé narazili na nečekanou překážku
Myšlenka postavit most přes Niagarskou řeku nebyla nová. Kanadský podnikatel a politik William Hamilton Merritt ji prosazoval už několik let. V roce 1846 se podařilo získat potřebná povolení na americké i kanadské straně a vznikly společnosti, které měly stavbu financovat a následně provozovat. Nové spojení mělo usnadnit cestování i obchod mezi oběma zeměmi.
Na podzim roku 1847 získal zakázku americký stavební inženýr Charles Ellet mladší. Jeho úkolem bylo navrhnout a postavit visutý most v místě nad nebezpečnými peřejemi Whirlpool Rapids. Visutý most potřeboval mohutná nosná lana, jenže ta nešlo jednoduše dopravit na druhý břeh. Nejprve bylo nutné překlenout soutěsku něčím mnohem lehčím. Stavitelé proto potřebovali dostat přes řeku alespoň tenkou šňůru, za kterou by mohli postupně přitahovat silnější materiál.
Přeprava lodí nepřicházela kvůli prudkému proudu a nebezpečným peřejím v úvahu. Uvažovalo se také o vystřelení šňůry pomocí děla nebo o dalších způsobech, jak ji dostat na protější břeh. Žádný z návrhů však neposkytoval spolehlivé řešení. Nakonec byla vyhlášena soutěž o peněžitou odměnu pro prvního člověka, který dokáže přenést šňůru přes soutěsku.

Vnitřní pohled na Roeblingův visutý most přes Niagarskou soutěsku, otevřený v roce 1855 (fotografie z roku 1859).
Šestnáctiletý chlapec
Jedním ze soutěžících byl Homan Walsh. Narodil se v roce 1832 a jeho rodina pocházela z Irska. Do Spojených států se přistěhovala, když byl ještě malým dítětem, a později se usadila v oblasti Niagarských vodopádů. Walsh měl zkušenosti s pouštěním draků a věřil, že právě tato dětská zábava může vyřešit problém.
Pro svůj pokus si vybral kanadský břeh. Věděl totiž, že odtud může využít příznivější proudění vzduchu. Na druhou stranu řeky se dostal přívozem Maid of the Mist, který v oblasti provozoval plavby už od roku 1846. Poté musel ujít přibližně dvě míle podél horního okraje skalní stěny, aby se dostal na místo plánované stavby.
Na vhodné podmínky čekal celý den. Nakonec se mu podařilo dostat draka vysoko nad soutěsku. Jeho šňůra se postupně odvíjela a na americkém břehu už lidé očekávali, že se ji podaří zachytit. Walsh však neměl vyhráno. Když se kolem půlnoci změnily povětrnostní podmínky, šňůra se zachytila o ostré skály a led v soutěsce a přetrhla se.
První pokus tedy skončil nezdarem. Walsh navíc zjistil, že se nemůže jednoduše vrátit domů. Řeku pokryl led a přívoz přestal jezdit. Šestnáctiletý chlapec tak zůstal uvězněný na kanadské straně celých osm dní. Naštěstí mu místní obyvatelé poskytli přístřeší. Když se konečně mohl vrátit na americký břeh, nevzdal se. Našel poškozeného draka, opravil ho a připravil se na další pokus.
Drak jménem Unie
Svého papírového draka pojmenoval Union, tedy Unie. Jméno nebylo náhodné. Jeho úkolem bylo spojit dva břehy řeky, které oddělovaly Spojené státy a Kanadu. Walsh se znovu vydal na kanadskou stranu, odkud mohl využít vhodnější směr větru.
Tentokrát mu počasí přálo. Drak se vznesl vysoko nad soutěsku a vzdušné proudy ho postupně nesly k americkému břehu. Walsh musel pečlivě odvíjet šňůru a kontrolovat její napnutí. Na protější straně mezitím čekali lidé, kteří se snažili draka zachytit.
Nakonec se to podařilo. Šňůra dopadla na americký břeh a lidé ji upevnili ke stromu. Walsh splnil úkol a otevřel stavitelům cestu k pokračování projektu. Za svůj výkon získal peněžní odměnu. Její přesná výše není zcela jistá, protože historické prameny uvádějí pět i deset dolarů. Ať už šlo o kteroukoliv částku, pro šestnáctiletého chlapce musela být příjemnou odměnou.
Důležitější než samotné peníze však bylo to, co se podařilo s jeho pomocí uskutečnit. Stavitelé nyní měli spojení mezi oběma břehy a mohli začít s postupným zesilováním původní šňůry. Nejprve přes ni přetáhli tenčí provázek, potom silnější lano a nakonec železný kabel. Z nenápadného papírového draka se tak stal první článek celého mostního systému.

Vstup na Roeblingův visutý most přes Niagarskou soutěsku, otevřený v roce 1855 (fotografie z roku 1859).
Z provázku vyrostl most přes Niagaru
První úspěch umožnil Charlesi Elletovi pokračovat v práci. Na obou stranách soutěsky nechal postavit dřevěné věže, mezi nimiž se napnul nosný kabel. Ten sloužil nejen jako základ mostu, ale také jako prostředek k přepravě dělníků a stavebního materiálu.
Ellet nechal na kabel zavěsit železný koš, který se pohyboval mezi oběma břehy. Dělníci jej využívali k přepravě nářadí a materiálu, ale také k překonávání soutěsky. Inženýr tak získal možnost pokračovat ve stavbě, aniž by musel spoléhat na nebezpečnou plavbu podél skalních stěn.
První provizorní visutý most se podařilo dokončit v létě roku 1848. Dne 26. července předvedl Ellet jeho pevnost poněkud neobvyklým způsobem. Přejel přes konstrukci v kočáře taženém koněm, čímž chtěl přesvědčit veřejnost, že most dokáže bezpečně nést i větší zatížení. Oficiálně byl otevřen 1. srpna 1848.
Konstrukce byla dlouhá přibližně 230 metrů a široká jen asi 2,4 metru. Sloužila především chodcům a kočárům a představovala první skutečné spojení obou břehů v tomto místě. Původní projekt však počítal s mnohem ambicióznějším řešením. Cílem bylo vybudovat také železniční most, který by umožnil přepravovat mezi Spojenými státy a Kanadou nejen cestující, ale i nákladní vlaky.
Ellet se nakonec kvůli finančním sporům se zadavateli z projektu stáhl. Jeho práci později převzal další významný americký inženýr John Augustus Roebling. Ten využil původní konstrukci jako pomocné zázemí a vybudoval dvoupatrový visutý most. Spodní úroveň sloužila chodcům a kočárům, horní železniční dopravě. Nový most byl slavnostně otevřen v březnu 1855 a stal se důležitým dopravním spojením mezi oběma zeměmi.
Na začátku celého projektu přitom nestál žádný složitý stroj ani převratný technický vynález. Stačila obyčejná šňůra připevněná k papírovému drakovi a šestnáctiletý chlapec, který se po prvním neúspěchu odmítl vzdát.
Seznam použitých zdrojů:
1. BROCK UNIVERSITY LIBRARY. The Old Suspension Bridge. True Tales of the Niagara Area. [online]. Dostupné z: https://exhibits.library.brocku.ca/s/Niagara/page/old
2. DISCOVER NIAGARA. Homan Walsh and His Kite. Niagara Falls National Heritage Area. [online]. Dostupné z: https://www.discoverniagara.org/homan-walsh-and-his-kite
3. NEBRASKA STATE HISTORICAL SOCIETY. Homan J. Walsh and the Kite that Helped Build a Bridge. [online]. Dostupné z: https://history.nebraska.gov/publications_section/homan-j-walsh-and-the-kite-that-helped-build-a-bridge/
4. NIAGARA FALLS INFO. The First Suspension Bridge. [online]. Dostupné z: https://www.niagarafallsinfo.com/niagara-falls-history/niagara-falls-municipal-history/historic-bridges-in-niagara/the-first-suspension-bridge/
5. THE KITE HISTORY. The Niagara Gorge Kite Contest. [online]. Dostupné z: https://www.kitehistory.com/Miscellaneous/Homan_Walsh.htm







