Jak v roce 1965 přežilo 6 chlapců 15 měsíců na opuštěném ostrově ʻAta

V tonganské Nukuʻalofě bylo dusno a ticho. Internátní škola už spala, když se šest chlapců potichu vyplížilo ven. Byli unavení pravidly, tělesnými tresty i neustálým dohledem. V polovině šedesátých let byla Tonga stále hluboce tradiční společností, kde disciplína znamenala poslušnost a kde se o pocitech příliš nemluvilo. Útěk byl jejich vzpourou.

Ukradli starý rybářský člun. Měl plachtu, provizorní kormidlo a motor, který fungoval jen občas. Naložili několik banánů, kokosové ořechy a malý vařič. Neměli mapu ani kompas. Jejich plán byl mlhavý. Fidži, možná Nový Zéland. Oceán v jejich představách byl dobrodružství, ne hrozba.

Hned první noc se však vše zlomilo. Bouře přišla náhle, silná a neúprosná. Vítr rozerval plachtu, vlny poškodily kormidlo. Motor se brzy zastavil. Šest dospívajících chlapců se ocitlo na otevřeném Tichém oceánu, v prostoru, který se v šedesátých letech stále řadil k nejnebezpečnějším oblastem světa. Každý rok zde mizely stovky malých lodí bez jediné zprávy.

Osm dní mezi nebem a vodou

První den ještě věřili, že se vrátí. Druhý den už mlčeli. Slunce pálilo, rty praskaly žízní, kůže se loupala. Když přišel déšť, chlapci natahovali ruce k obloze jako k záchraně. Vodu chytali do kokosových skořápek a pili ji po kapkách. Ryby se snažili chytat holýma rukama, někdy bez úspěchu celé hodiny.

„Myslel jsem, že umřeme. Jen jsme leželi a čekali, jestli se moře uklidní,“ vzpomínal později Mano Totau.

Osmý den byl zlomový. Na obzoru se objevila tmavá silueta. Ne mrak, ale země. Ostrov ʻAta.

Ostrov vymazaný z paměti

ʻAta byl místem s těžkou historií. Ještě v polovině devatenáctého století zde žila malá komunita Polynésanů, kteří pěstovali taro, banány a chovali slepice. V roce 1863 však ostrov zasáhla vlna tzv. blackbirdingu – násilného odvlečení obyvatel tichomořských ostrovů na plantáže v Peru a Austrálii. Většina obyvatel ʻAty byla unesena a nikdy se nevrátila. Ostrov zůstal prázdný, zarostlý, opuštěný. V místních legendách získal pověst prokletého místa.

Když chlapci doplavali ke břehu, nebyly tu žádné pláže. Jen ostré útesy a strmé svahy. Vyšplhali nahoru s posledními silami. První noc strávili v jeskyni, promočení a třesoucí se zimou, přestože byl tropický večer. Strach se mísil s úlevou, pevná zem pod nohama znamenala šanci.

První týdny: hlad, ticho a rozhodnutí

První dny byly nejhorší. Nevěděli, kde najdou vodu. Ostrov neměl řeky ani potoky. Nakonec objevili místo, kde se po dešti držela voda v prohlubních skal. Začali ji zachytávat a uchovávat. Lovili ptáky, jejichž křik byl v noci ohlušující. Jedli vejce, ryby, cokoli, co se dalo ulovit.

Rozhodnutí přišlo brzy: zůstanou spolu. Žádné rozdělování na silné a slabé, žádný vůdce vládnoucí silou. Každý měl svůj úkol. Jeden hlídal oheň, jiný lovil, další připravoval jídlo. Oheň se stal středem jejich světa. Udržovali ho nepřetržitě, protože věděli, že by se jim už nemuselo podařit znovu ho rozdělat.

Ostrov, který si pamatoval lidi

Postupně objevovali stopy dávného osídlení. Kamenné terasy zarostlé džunglí, divoké banánovníky, pole taro, která stále plodila. Slepice, potomci těch, které zde zanechali uneseni obyvatelé, se volně pohybovaly po ostrově. Minulost, poznamenaná násilím a kolonialismem, se paradoxně stala jejich záchranou. Bez zbytků zemědělství by šance na přežití byly minimální. ʻAta nebyla prázdná. Byla zapomenutá.

Společnost bez dospělých

Měsíce plynuly. Jeden z chlapců spadl z útesu a zlomil si nohu. Ostatní ho nosili, krmili, ošetřovali. Uzdravil se.

Večer zpívali, modlili se. Jeden z nich si z kusu dřeva, kokosového ořechu a drátů vyrobil kytaru. Hudba byla víc než zábava. Byla připomínkou domova.

„Nikdy jsme se neprali. Když měl někdo problém, mluvili jsme o tom,“ řekl později Stephen Tevita.

V době, kdy svět četl Pána much a přijímal myšlenku, že bez civilizace člověk zdivočí, se na malém ostrově odehrával pravý opak.

Svět na ně zapomněl

Doma byli chlapci považováni za mrtvé. Některé rodiny uspořádaly pohřby. V šedesátých letech nebyly rozsáhlé pátrací akce po malých lodích běžné, zvlášť v oblasti, kde oceán dokázal pohltit vše beze stop. Život šel dál.

Na ostrově čas ztratil význam. Patnáct měsíců izolace změnilo jejich vnímání světa, ale ne jejich soudržnost.

Náhodná záchrana

Září roku 1966. Australský rybář Peter Warner plul kolem ʻAty, když si všiml zvláštních vypálených pruhů na svazích. Vypadaly jako signál. Když zakotvil, uviděl postavy, které mu mávaly.

Jeden z chlapců k němu doplaval a klidným hlasem řekl větu, která zněla neuvěřitelně: „Jsme tu patnáct měsíců.“

Návrat z mrtvých

Jejich návrat byl senzací. Rodiny plakaly, lidé mluvili o zázraku. Šest chlapců se vrátilo hubených, zjizvených, ale živých. Ne jako oběti, ale jako svědectví.

Dnes je jejich příběh studován psychology i historiky. Jako důkaz, že lidská povaha není předurčena ke krutosti. Že i v izolaci může vzniknout společnost založená na spolupráci.

Ostrov ʻAta zůstává prázdný. Ale nese paměť dvou příběhů. Jednoho o násilném vymazání lidí z mapy světa a druhého o šesti chlapcích, kteří tam dokázali přežít bez toho, aby ztratili sami sebe.

Seznam použitých zdrojů:

1. „In 1965, Six Boys Survived on a Deserted Island for 15 Months“ [online]. My Modern Met, 15 June 2020 [cit. 2026-02-21]. Dostupné z: https://mymodernmet.com/tongan-castaways-ata-island-1965/

2. „The deserted island deep in the Pacific where six teenagers were stranded for 15 months“ [online]. Daily Express US, 10 January 2024 [cit. 2026-02-21]. Dostupné z: https://www.the-express.com/news/world-news/150135/deserted-island-pacific-teenagers-stranded-15-months

3. „Tonga castaways build fishing boat for their rescuer“ [online]. ABC News (Australia), 12 November 2021 [cit. 2026-02-21]. Dostupné z: https://www.abc.net.au/news/2021-11-12/tonga-castaways-build-boat-for-rescuer/13625306

4. „The Tongan Castaways: A Remarkable Story of Survival and Brotherhood“ [online]. Desert Island Survival, 2022 [cit. 2026-02-21]. Dostupné z: https://www.desertislandsurvival.com/tonga-castaways-a-remarkable-story-of-survival-and-human-nature/