Článek
2. července 1816 z francouzského přístavu Rochefort vyplula fregata Méduse, chlouba obnovené monarchie.
Na palubě se tísnilo přes čtyři sta lidí: vojáci, námořníci, rodiny kolonistů, úředníci a nový guvernér Senegalu Schmaltz.
Flotila měla obnovit francouzskou správu nad západoafrickým územím, ale osud Méduse byl již zpečetěn.
Velení totiž svěřili Hugovi de Chaumareys – muži, který neřídil loď dvacet let, bez zkušeností, zato s titulem vikomta.
Když se zkušení navigátoři pokoušeli korigovat kurz, odbyl je. „Já velím,“ prohlásil. „A moře poslouchá mne.“
Neposlouchalo.
Méduse se oddělila od doprovodných lodí a ztratila směr. 2. července 1816 narazila na mělčinu u břehů Senegalu, poblíž písečné mělčiny Arguin.
Zachránit loď nebylo možné. Začal zoufalý boj o život.
17.–18. července — Zrození voru, zrození zoufalství
Ze zbytků lodních prken, sudů a stožárů byl postaven vor dlouhý asi dvacet metrů.
Na tuto vratkou konstrukci se natlačilo 147 lidí – vojáci, námořníci, civilisté, jedna žena a několik chlapců.
Pod nohama se jim houpala voda, na palubě měli sudy s vínem a pár pytlů sucharů.
Důstojníci si zabrali čluny – a vor měl být tažen za nimi. Jenže po několika kilometrech se lana odpojila. Úmyslně.
„Viděli jsme, jak se jejich vesla vzdalují,“ napsal Savigny. „Křičeli jsme, prosili, střelili do vzduchu. Ale oni jen pádlovali dál.“
Na palubě se rozhostilo ticho. Poté křik. Modlitby. Kletby.
„Nad námi se zavřelo nebe,“ zapsal Savigny, „a s ním i poslední stopy lidskosti.“
V noci se rozfoukal vítr a začala bouře. Lana praskala, dřevo se trhalo, voda se valila přes prkna. Coudin, lodní tesař, se přivázal k zábradlí, aby ho první vlny nesmetly. Třicet lidí zmizelo v temnotě oceánu. Křik ztichl až s úsvitem.
19.–20. července — První krev
Slunce se stalo nepřítelem. Žár rozpálil dřevo pod nohama, kůže pálila, rty praskaly.
Voda došla. Víno, jediné, co zbylo, vyvolávalo šílenství.
Když se jeden z mužů pokusil napít mořské vody, ostatní ho zastavili a ubili.
„Hlad a žízeň změnily člověka ve zvíře,“ napsal Corréard.
Noc z 19. na 20. července přinesla vzpouru.
Dva tábory – vojáci a námořníci – se vrhli jeden na druhého s noži, pažbami, zuby.
„Boje trvaly až do svítání,“ píše Savigny. „Ráno zůstalo na voru sotva sedmdesát živých. Krev pokrývala všechno – naše ruce, naše tváře i nebe nad námi.“
Mrtvé svrhli přes palubu. Ale moře je vrátilo. Nafouklá těla narážela do prken, jako by si žádala zpět svůj díl místa.
21.–22. července — Hlad, který se proměnil v ticho
Víno se proměnilo v kal, suchary v bláto.
Někdo žvýkal kůži z bot, jiný trhal prkna a snažil se z nich vysát vlhkost.
Jeden z trosečníků se oběsil na laně, které kdysi spojovalo vor s člunem – symbolem zrady.
Savigny s Corréardem popisují chvíli, kdy padla poslední hranice:
„Rozhodli jsme se, že použijeme těla mrtvých, abychom zachránili živé. Nebylo to zločin, ale pud.“
Nikdo se na nikoho nedíval. Jen tichý pohyb rukou, ostří nože, zvuk žvýkání.
Déšť v noci byl darem i prokletím. Trosečníci roztahovali hadry, aby zachytili vodu a pili ji z dlaní i z prken.
Zůstalo jich padesát dva.
23.–24. července — Šílenství
Ztratili pojem o čase. Dny a noci splývaly v jediné šílenství.
Jeden muž tančil, jiný mluvil s mrtvým.
„Někteří tvrdili, že vidí loď,“ píše Corréard. „Byla to fata morgána, která nás mučila víc než hlad.“
Savigny poznamenal: „Rozum se stal přepychem, který si nikdo nemohl dovolit.“
Racci, kteří se snesli nad vor, přinesli záblesk naděje.
Jeden voják chytil ptáka do rukou. Roztrhal ho, než stačil vykřiknout.
Na konci dne zůstalo naživu sedmadvacet lidí.
25.–26. července — Zkáza i víra
Ti, kdo zůstali, byli spíš stíny než lidé.
Kůže se odlupovala, jazyk zduřel solí, oči zasklené.
Někteří se modlili, jiní křičeli, že slyší hlasy mrtvých.
„Z moře se ozýval pláč,“ píše Savigny, „a my jsme nevěděli, zda je to vítr nebo duše těch, co klesli ke dnu.“
Jeden muž se vrhl do vody, aby následoval přízrak.
Další ho chtěli zachránit – a zmizeli s ním.
Ráno 26. července se u voru objevil žralok. „Plul kolem nás jako stín smrti,“ poznamenal Corréard.
Každý jeho obrat připomínal, že přežití je jen odkladem.
27.–28. července — Zjevení a spása
Zůstalo dvacet lidí.
Někteří už neviděli, jiní blouznili.
Když se na horizontu objevila plachta, nikdo tomu nevěřil. „Je to jen další přelud,“ řekl jeden.
Ale plachta se blížila.
Byla to loď Argus, která plula náhodou kolem.
„Slyšeli jsme výstřel,“ píše Savigny. „Někdo padl na kolena a rozplakal se.“
Záchranáři vytahovali z vody těla, která připomínala spíš mumie než živé bytosti.
„Naše těla byla černá, kůže prasklá, oči zhaslé. Ale žili jsme.“
Pět lidí zemřelo při převozu.
Z 147 mužů a jedné ženy přežilo pouhých patnáct mužů.
Hlas po katastrofě
Když se přeživší vrátili do Francie, čekal je jiný druh boje.
„Paříž si vyprávěla o hrůzách z voru,“ napsal Corréard, „ale mlčela o těch, kdo nás tam odsoudili.“
Savigny i Corréard svědčili před vyšetřovací komisí. Oba obvinili kapitána de Chaumareyse a guvernéra Schmaltze ze zrady, nekompetence a zbabělosti.
Kapitán byl odsouzen, ale po třech letech omilostněn.
Savigny a Corréard byli označeni za potížisty.
Pronásledováni, umlčováni, opuštěni.
Savigny odešel z námořnictva a stal se venkovským lékařem. Corréard se živil jako kartograf, prodával mapy a pamflety na pařížských ulicích.
„Na voru jsme ztratili vše, co z nás činilo lidi,“ napsal Savigny, „a po návratu jsme zjistili, že lidství se ztratilo i na souši.“
Jejich přátelství bylo jediným, co zůstalo věrné moři.
A jejich slova, zachovaná v zápiscích, jsou dodnes tichým svědectvím o tom, že v okamžiku, kdy se člověk vzdá naděje, začíná skutečné peklo.
Autor: NPC
Seznam použitých zdrojů:
1. SAVIGNY, Jean-Baptiste Henri a CORRÉARD, Alexandre. Naufrage de la frégate La Méduse, faisant partie de l’expédition du Sénégal, en 1816 : relation contenant les circonstances du désastre, les détails de la captivité, la description du pays de Cayor, etc. Paris: Corréard, 1817.
2. GÉRICAULT, Théodore a ARNOULD, Jules. Le Radeau de la Méduse : Étude sur le naufrage et sur le tableau de Géricault. Paris: Librairie Renouard, 1860.
3. MILES, Jonathan. The Wreck of the Medusa: The Most Famous Sea Disaster of the Nineteenth Century. New York: Atlantic Monthly Press, 2007. ISBN 978-0-87113-959-1.
4. KING, Peter. The Raft of the Medusa: Géricault, Art, and Race. London: Bloomsbury Academic, 2013. ISBN 978-1-47255-238-3.
