Článek
Pro většinu lidí je rozpoznávání tváří samozřejmost. Pro ty, kdo trpí prosopagnosií neboli obličejovou slepotou, je to ale každodenní výzva. Známé tváře se jim neukládají do paměti, a tak místo lidí vidí jen anonymní obličeje. A to platí i pro jejich blízké!
Ne každý, kdo má problém se zapamatováním si lidí, trpí těžkou formou prosopagnosie. Mírnější forma existuje a projevuje se tak, že si člověk špatně pamatuje tváře, ale nakonec si s námahou vzpomene. U lidí s těžkou formou však tváře neznamenají vůbec nic. Doslova.
A teď si představte, že máte třeba novou práci. První den vám kolega Jirka ukáže vaše pracovní místo. Druhý den potkáte člověka, který na vás mluví jako starý známý. Aha, to bude asi Jirka. Nebo? „Omlouvám se, jak se jmenujete?“ – trapas hned na začátku. Ale to je jen začátek.
Představte si, že jste učitel. Každý rok nová třída, nové děti, nová jména. Jenže pro vás žádné tváře. Každé dítě si musíte spojit s něčím jiným – stylem oblékání, hlasem, nebo dokonce oblíbeným sešitem s obrázkem. A když si někdo ostříhá vlasy nebo vymění brýle? Zmatek.
Co když si nepamatujete ani vlastní rodinu? Ano, i to se stává. Lidé s prosopagnosií někdy nepoznají vlastní dítě, pokud se třeba jinak ostříhá. Nebo partnera, který si oholil vousy. Někdy ani sami sebe v zrcadle. „Tohle jsem já?“
A romantické vztahy? Představte si, že jste na rande a partner jde z toalety zpět ke stolu. Najednou kolem vás prochází několik lidí a vy netušíte, který z nich je ten váš. Katastrofa! A co teprve každodenní život s partnerem? Jeden muž s prosopagnosií si stěžoval, že když se jeho žena doma převlékne do jiného oblečení, působí na něj jako úplně cizí člověk.
V běžném životě se obličejová slepota může projevit i v těch nejběžnějších situacích – na večírku, kde nepoznáte hostitele, na ulici, kde minete dobrého známého, nebo při sledování filmu, kdy netušíte, kdo je hlavní hrdina, protože si jeho tvář nezapamatujete. Co si pak počít? Spoléhat se na detaily. Nebo – jednoduše – naučit se omlouvat. Hodně omlouvat.
Lidé s prosopagnosií se učí hledat jiné způsoby, jak rozpoznávat lidi, a spoléhají se na detaily, které jim mohou pomoci. Často si všímají stylu oblékání a zapamatují si člověka podle charakteristického kousku oblečení. Může to být třeba červený svetr, který nosí jejich kolega Karel. Problém nastane ve chvíli, kdy si stejný svetr obleče někdo jiný nebo když Karel přijde v jiném oblečení. Najednou už není žádná jistota, kdo je kdo.
Další možností je sledovat chůzi a držení těla. Někteří lidé mají jedinečný způsob pohybu – někdo chodí shrbeně, jiný zase rázně našlapuje. To funguje dobře, dokud člověk zrovna nesedí nebo nezmění své návyky, třeba když si vezme vysoké podpatky. Dalším užitečným ukazatelem může být hlas. Pokud má někdo charakteristický tón nebo intonaci, dá se to využít k identifikaci, ale jen pokud je dostatek času na rozhovor. Ve velké skupině nebo v hlučném prostředí se však tahle pomůcka stává k ničemu.
Lidé s prosopagnosií se často soustředí i na výrazné rysy, jako jsou jizvy, tetování, brýle nebo piercing. Tyto detaily mohou být skvělým orientačním bodem, pokud se však dotyčný nerozhodne brýle sundat nebo tetování zakrýt oblečením. A právě proto je pro tyto lidi každodenní život neustálým hledáním nápověd.
V některých případech pomáhají moderní technologie. Existují aplikace, které umožňují rozpoznávání obličejů a přiřazování jmen k fotkám, což může být užitečné zejména v pracovním prostředí. Jenže v běžném životě není vždy praktické vytahovat mobil a kontrolovat databázi lidí, se kterými mluvíte.
Většina lidí s touto poruchou si proto vypracuje vlastní strategie přežití. Často se naučí vyčkávat, nechat druhou osobu mluvit a pokusit se zachytit vodítka z konverzace. Místo oslovení jménem se snaží používat obecné fráze jako „Ahoj, jak se máš?“ nebo „Dlouho jsme se neviděli!“. Někdy to vyjde, jindy se prozradí.
A když už není zbytí, nejlepší strategií je jednoduše přiznat problém, omluvit se a vysvětlit, že nejde o nezdvořilost, ale o poruchu vnímání obličejů. I když je to náročné, mnoho lidí s prosopagnosií se s tím naučilo žít a brát situace s nadhledem.
Pokud jste někdy měli dojem, že někdo vás „naschvál ignoruje“ nebo si vás nezapamatoval ani po pátém setkání, možná za tím není nezdvořilost, ale právě prosopagnosie. Lidé s touto poruchou si připadají trapně, protože nepoznání blízkých působí bezcitně – a to i přesto, že by si je pamatovat opravdu chtěli.
Takže až příště potkáte někoho, kdo vypadá, že vás nepoznává, neberte si to hned osobně. Možná vás skutečně nepoznává – ne proto, že by nechtěl, ale protože prostě nemůže.
Seznam zdrojů
1. Sacks, O. (2010). „Oliver Sacks describes his struggle with face blindness.“ MinnPost. [cit. 21.02.2025]. Dostupné z: https://www.minnpost.com/second-opinion/2010/08/oliver-sacks-describes-his-struggle-face-blindness/
2. Bate, S., Bennetts, R., Gregory, N., Tree, J. J., Murray, E., & Adams, A. (2019). „The hidden identity of faces: a case of lifelong prosopagnosia.“ BMC Psychology, 7(4). [cit. 21.02.2025]. Dostupné z: https://bmcpsychology.biomedcentral.com/articles/10.1186/s40359-019-0278-z
3. Dalrymple, K. A., Garrido, L., & Duchaine, B. (2022). „Familial Transmission of Developmental Prosopagnosia: New Case Studies and Perspectives.“ Brain Sciences, 14(1), 49. [cit. 21.02.2025]. Dostupné z: https://www.mdpi.com/2076-3425/14/1/49
4. Fraser, S. (2021). „Prosopagnosia.“ Steven Fraser Art. [cit. 21.02.2025]. Dostupné z: https://stevenfraserart.com/prosopagnosia/
