Článek
Balvín odmítá přístup „buďme rádi, že jsme na ME“. „Za mě to je nepochopitelné, že někdo takhle přemýšlí… Cíle se mají stanovit a postup na ME má být standardní věc,“ vzkazuje. Jádro sdělení je prosté: bez ambicí se nikam neposuneme a omlouvat slabší roky „menším“ basketbalem je cesta do zóny komfortu, ne k výsledkům. Sám k tomu dodává hořce ironickou tečku: „Prostě už jsem expert u piva a budoucí veterán.“
Nová generace byla hozená do vody
Zatímco jeho generace měla plynulý přechod, současná vlna podle Balvína narazila na prázdné místo. „Tým je z větší části nový, mladý a nezkušený… sešlo se víc faktorů… u některých hráčů se nesešla forma,“ píše. Bez navazování rolí a bez přenesené odpovědnosti je každé ME křest ohněm, ne evoluce – a přesně to letos fanoušci viděli. Balvín tím neútočí, jen konstatuje fakt: proces, který dřív probíhal organicky, teď prostě neproběhl.
Mezinárodní zkušenost jako tvrdá měna
Nejostřejší pasáž míří na rozdíl mezi domácím komfortem a evropským tlakem. „Všichni my starší… jsme hráli buď mimo ČR, nebo Eurocup/LM v Nymburce… každý týden zápas kvality ME… aktuální mladší kluci tyhle zkušenosti nemají,“ připomíná. Zápasy proti „velkým tělům v bedně“, nonstop presu a rychlým rozhodnutím nenacvičíš v lize, kde standard není tak vysoko. I proto podle něj tohle ME mělo smysl. Zkušenost „načisto“ je podle něj lekce, kterou nelze obejít.
Lídr?
„Na hřišti bohužel nebyl nikdo vyložený lídr,“ říká Balvín a dodává výjimku: Martin Svoboda. Důrazně ale připomíná, že lídrem se nerodíš – dorosteš do něj v klubu, ideálně v zahraničí, kde se od cizince lídrovství očekává. Dřív tu byl Satoranský či Veselý, kolem nichž se role nabalovaly. Teď je prostor prázdný a vyžaduje čas plus odvážné kroky na klubové úrovni.
Vysocí pivoti: problém, který nevyřešíš tabulí v šatně
Balvín připomíná, jak široký byl kdysi zásobník „pětek“: od něj a Veselého po Rysku, Sahana, Slaninu, Hermana nebo Voslajera. Dnes se „výška a kontakt“ hledají hůř a když chybí, nejde to zalepit taktikou. Naděje? „Máme aktuálně Kejvala… musí se s ním pracovat… a Ondra Husták spíš jako 4 než 5,“ vypočítává. Poselství je jasné: dlouhodobá, cílená práce a trpělivost.
Tlak, který staví zrcadlo
„Poslední ME naší generace, nový trenér, mladí hráči… úspěchy posledních let,“ to všechno zvedlo nároky. Starší generace trpělivě lezla nahoru a překvapovala. Teď se dobrý výsledek „čeká“, což je úplně jiná role. Bez pravidelného vystupování za hranicemi komfortu (evropské soutěže, důležité minuty venku) se takový tlak těžko učíš.
Balvín však nepálí do NBL. „Je to byznys… vychovávat hráče je dlouhé a nejisté… pokud chcete úspěšný nároďák, potřebujete mezinárodní zkušenosti,“ píše. Chválí identity typu Písek či USK, ale systémově vyzývá: ať mladí odcházejí co nejdříve ven. Bez evropských pohárů a silné klubové scény je totiž těžké růst na standardu, který ME vyžaduje.
Podle Balvína tomu, ale není vždy tak. Výjimkou je podle něj třeba Jakub Šiřina. „Když Šířa začínal… měl velké problémy s tlakem… ale přes roky se to naučil… stal se nepostradatelným zástupcem TS,“ píše Balvín a připomíná Ligu mistrů v Opavě. Tohle je přesně ten příběh „vydřeného růstu“, který se má stát normou, a ne zázrakem jednou za dekádu. Dlouhá křivka, žádné zkratky, ale reálný výsledek.
Trenér a systém
Balvín se Diega Ocampy nezastává slepě. „Nemyslím si, že je na špatném místě… ale tým se není schopný srovnat s jeho nároky a systémem… trenér musí najít systém, který týmu sedí,“ píše. Reprezentace není klub: nevybereš si typologii, musíš ji vytěžit. I „nestandardní“ rozhodnutí šla za trenérem. Poučení je ale společné: jasnější komunikace a přizpůsobení reality kádru.
„Bolelo mě se dívat… není to realita českého basketbalu,“ uzavírá Balvín. Podle něj bude návrat trvat déle – bez přirozeného předávání pochodně a bez exodu mladých do zahraničí to jinak nepůjde. Ostatně jména jako Bartoň, Welsch, Satoranský, Auda, Veselý či Jelínek potvrzují, že „venku“ se z kluků stávají hráči pro Evropu. A mimochodem – veteránské ME? Možná jednou.
