Článek
Tři zápasy, tři porážky a konec už v základní skupině. Z pohledu suchých čísel by se mohlo zdát, že návrat českých basketbalistek na mistrovství světa po dvanácti letech skončil v Berlíně neúspěchem. Jenže vrcholový sport nelze hodnotit výhradně pohledem do konečné tabulky. Vystoupení lvic nabídlo obraz týmu, který má na to měřit se se světovou špičkou, ale zároveň krutě doplácí na dlouhodobé neduhy českého basketbalu – zejména na nezvládnuté koncovky a ofenzivní bezradnost v klíčových momentech.
Zápas za odměnu a prokletí těsných koncovek
Závěrečný střet s hvězdným výběrem USA byl pro český tým především odměnou a obrovskou basketbalovou školou. Prohra 64:105 s výběrem, který je od zbytku světa odskočený o několik úrovní, rozhodně není žádnou ostudou. Zahrát si proti elitě z WNBA a čelit hráčkám jako Breanna Stewart nebo Jackie Young je pro většinu kádru obrovský zážitek. Skutečná bolest tohoto šampionátu leží v prvních dvou duelech. Porážka 54:63 s Itálií a ztracené prodloužení s Čínou (70:74) odhalily naši největší slabinu. Zatímco defenziva fungovala velmi kompaktně a tvrdě, v útoku chyběla odvaha, lepší taktická organizace a klid při střelbě. Zápasy, které byly otevřené až do posledních vteřin, jsme si prohráli vlastní ofenzivní křečí a špatnou úspěšností trestných hodů. Přesně tyto momenty oddělují průměrné týmy od těch úspěšných.
Facka ze zámoří
Turnaj měl ale i své nepopiratelné hrdinky a obrovské individuální příběhy. Speciální absolutorium zaslouží Eliška Joklová. Jen málokdo si umí představit, s jakou psychickou zátěží musela do zápasu s Američankami nastoupit. Těsně před utkáním se dozvěděla o svém definitivním konci v týmu Minnesota Lynx, přičemž zámořský klub celou věc odkomunikoval na sociálních sítích s až nepochopitelnou necitlivostí přímo během probíhajícího šampionátu. Joklová ale na palubovce ukázala neuvěřitelný charakter. Nejlepšímu týmu planety nasázela 19 bodů, americkou obranu pořádně provětrala a poslala do zámoří jasný vzkaz, že mezi elitu jednoznačně patří. Zapomenout nesmíme ani na Alenu Hanušovou, pro kterou byl těžký duel s USA stylovou a důstojnou tečkou za bohatou reprezentační kariérou.
Bojovnost na elitu nestačí
Trenérka Romana Ptáčková si zaslouží kredit za to, že i přes absenci klíčových podkošových hráček Emmy Čechové a Julie Reisingerové dokázala poskládat bojovný a konkurenceschopný tým. Hráčky ukázaly, že pokud na sobě pracují v těžkém zahraničním prostředí, dokážou držet krok s kýmkoliv. České basketbalistky zanechaly v Německu sympatickou stopu, se ctí odmakaly každý zápas, ale zároveň si odvážejí tvrdé ponaučení. Samotná bojovnost na ty úplně nejlepší nestačí - bez ofenzivního sebevědomí a chladné hlavy v koncovkách se světová elita porážet nedá. Z Berlína se domů nejede s ostudou, ale s jasným úkolem do dalších let.
