Článek
Dunky v NBA patří dnes k tomu nejatraktivnějšímu, co basketbal nabízí. Každý večer plní highlighty, zvedají fanoušky ze sedadel. Přitom málokdo ví, že kdysi se na ně basketbalová pravidla dívala úplně jinak, jako na problém. Dunk, česky někdy nazývaný smeč, byl na konci 60. let považovaný za příliš jednoduchý způsob zakončení, který kazí krásu hry. A tak přišel šokující krok. Zákaz dunků. Od roku 1967 do roku 1976 se zkrátka dunky v univerzitním a středoškolském basketbalu dělat nesměly.
NBA se to sice přímo netýkalo, ale zákaz na ni měl nepřímý vliv. Největší hvězdy univerzitního basketbalu, jako byl tehdy Lew Alcindor (později Kareem Abdul-Jabbar), musely měnit svou hru a hledat nové způsoby, jak dominovat.
Éra Kareema a zákaz dunků v univerzitním basketbalu
Dnes jsou dunky v NBA symbolem síly, elegance i show, ale na konci 60. let se na ně dívalo úplně jinak. V roce 1967 přijala pravidlová komise rozhodnutí, které by dnešním fanouškům připadalo nepochopitelné. Na středních a vysokých školách ve Spojených státech se dunky prostě dělat nesměly. Platilo to dlouhých devět let.
Hráč tak sice mohl vyskočit až k obroučce, ale v rozhodující chvíli musel míč jen „nechat spadnout“ skrz síťku nebo ho opatrně „položit“ dovnitř. To, co dnes bereme jako vrchol atletických schopností a okamžik, který zvedá diváky ze sedadel, bylo tehdy zakázané. Žádné tvrdé zavěšení přes obránce, žádné highlighty, jen strohá verze zakončení bez efektu.
Tento zákaz se brzy začal označovat jako „Lew Alcindor Rule“. A nebylo divu, mladý pivot UCLA Lew Alcindor, kterého později svět poznal jako Kareema Abdul-Jabbara, dokázal dunky trestat soupeře, jak nikdo před ním. Jeho dominance pod košem působila pro ostatní týmy beznadějně. Řešení? Odebrat mu nejsilnější zbraň.
Oficiální verze zněla, že dunk není skutečná basketbalová dovednost, ale jen využití výšky. Jenže spousta lidí viděla v zákazu i něco víc. V 60. letech totiž přibývalo afroamerických hráčů, kteří právě dunkem předváděli svou převahu. Rok před zákazem se do finále NCAA dostal tým Texas Western s kompletně černošskou základní pětkou, který porazil tradiční Kentucky, a zákaz dunků krátce poté působil jako jasná reakce. Sám Alcindor tehdy pro Chicago Defender řekl, že v pravidle cítí diskriminační motivy.
Ať už důvody byly jakékoli, výsledek byl jasný: mezi lety 1967 a 1976 se univerzitní basketbal musel obejít bez dunků. A to přepsalo styl celé hry i směřování tehdejších hvězd.
Jak se hráči zákazu přizpůsobili
Zákaz dunků v univerzitním basketbalu neznamenal, že by se přestalo útočit na koš. Znamenal, že se musela změnit samotná forma zakončení. Hráči, kteří by jinak míč nekompromisně zavěsili, museli hledat alternativy. Často tak vznikaly takzvané „power layups“, prudká zakončení zblízka, při nichž šlo spíš o fyzický průraz obranou než o eleganci.
Pro některé hvězdy se ale zákaz stal podnětem k inovaci. Největším příkladem byl Lew Alcindor. Právě v době, kdy dunky v NBA ještě existovaly, ale na univerzitní úrovni byly vymazané, začal pracovat na střele, která ho proslavila. Jeho obloukový „sky hook“ byl téměř nebránitelný a stal se z něj symbol celé kariéry, zbraň, díky níž později kraloval i v NBA. Paradoxně tedy zákaz dunků urychlil vznik jednoho z nejslavnějších střeleckých pohybů basketbalové historie.
Wilt Chamberlain blocks the Kareem Abdul-Jabbar skyhook twice in a row. People forget Wilt had a 48 inch vertical pic.twitter.com/AYDVYycu7D
— Hoop Central (@TheHoopCentral) January 25, 2019
Pro hráče té éry to byla zvláštní doba. Místo efektních dunků museli sázet na techniku a chytrost. A i když fanoušci přišli o okamžiky, které dnes považujeme za highlighty, právě tahle změna pomohla rozšířit paletu herních stylů. Dunky v NBA sice zůstaly, ale univerzitní basketbal se po dobu devíti let musel obejít bez své největší atrakce.
Návrat dunků a začátek nové éry
Rok 1976 znamenal konec devítiletého zákazu a návrat dunků do univerzitního basketbalu. Fanoušci se konečně dočkali toho, co k basketbalu neodmyslitelně patří – výbušných zakončení, která dokáží během vteřiny změnit atmosféru v hale.
Zatímco devadesátá léta přinesla do NBA marketingovou explozi a hvězdy jako Michael Jordan nebo Dominique Wilkins zvedaly diváky ze sedadel svými akrobatickými dunky, samotný návrat v roce 1976 byl mnohem víc než jen „sportovní úleva“. Symbolizoval konec jedné zvláštní éry, kdy pravidla svazovala kreativitu hráčů.
Právě od té doby se dunky v NBA i univerzitní soutěži staly nejen sportovním prvkem, ale i kulturním fenoménem. Z toho, co kdysi považovali za „příliš jednoduché“, se stal vrchol basketbalového umění. Každý návrat dunků na palubovku byl vnímán jako oslava a dodnes je to okamžik, který definuje celou hru.
