Článek
„Kde jsou mý prachy. Chci svý prachy. Kde… jsou…mý… prachy.“
Cítila jsem se jako Homer Simpson, jenže jemu Bart dlužil 20 dolarů a mě Úřad práce 8000 Kč.
V březnu mi schválili zvýšení příspěvku na péči. Byl květen a prachy stále nikde.
Tak jsem se jala zjišťovat, co se děje. A bojovat s úřady.
Zase.
Začala jsem zjemna - emailovou komunikací.
Odpověď na sebe nenechala dlouho čekat. Nedodala jste příjmy - říkali.
Jenže rozhodnutí o zvýšení příspěvku vzniklo právě na základě nich. Těžko mohli rozhodnout, že mám nárok na příspěvek, kdyby příjmy neznali. Ledaže by měli křišťálovou kouli, o čemž silně pochybuji.
Takže příjmy někde byly. Ale nikdo nevěděl kde.
Postupně jsem zjistila, že dokumenty za další čtvrtletí, které jsem podávala elektronicky, se záhadným způsobem nedostaly tam, kam měly.
Opět.
Tak jsem tam šla osobně - vypadalo to velmi nadějně.
Říkala jsem si, že to dneska půjde hladce.
To byl optimismus člověka, který ještě netuší, co ho čeká.
Po dvou hodinách čekání jsem se konečně dostala na řadu.
Nakráčela jsem tam s úsměvem. Který mě rychle přešel.
Úřednice něco ťukala do systému a…
Najednou se role obrátily: „Dlužíte nám 52 000 Kč.“
Ještě před chvílí jsem hledala svých osm tisíc a teď po mně stát chtěl dvaapadesát.
„Kde jsou naše prachy? Chceme svý prachy.“ Souhlasně přitakávala úřednice z vedlejší přepážky.
Špatný vtip, říkám si a ani na vteřinu mě nenapadlo, že bych něco dlužila.
Jak jako by se stalo, že zrovna já bych přišla k takovým penězům?
Kdybych měla talent na záhadné získávání desítek tisíc korun, asi bych neseděla na Úřadu práce, že.
Atmosféra byla zvláštní.
Chvílemi jsme se bavili úplně normálně. Dokonce padla řeč na svíčkovou, kterou jsem nedávno vařila. Úřednice žertovaly, že by si ji také daly.
Seděla jsem tam, bavila se o receptu na oběd a současně poslouchala, že možná nemám nárok na dávky, které mi stát před pár týdny sám přiznal.
Absurdní divadlo v několika dějstvích.
Pak přišla další rána.
Dozvěděla jsem se, že vlastně nemám nárok téměř na nic.
Dokonce zaznělo, že rozhodnutí o zvýšení příspěvku na péči bylo vydáno chybně a že by se celé mohlo zrušit.
Domů jsem odcházela zmatená, ale pořád jsem si říkala, že se to nějak vysvětlí.
Nevysvětlilo.
Druhý den mi do datové schránky přišlo vyrozumění k superdávce.
Prý jsem nedoložila rozpis energií.
Jenže já ho doložila.
Aspoň jsem si to myslela.
Těch sprostých slov, co tehdy padlo.
V tu chvíli se mi to celé začalo v hlavě rozpadat.
Protože po měsících komunikace s různými úřady už člověk vlastně neví, co kde poslal, co se ztratilo, co někdo vidí, co někdo nevidí a co bylo špatně.
Nakonec jsem zjistila, že problém byl tentokrát mezi počítačem a mnou.
Trochu se mi ulevilo. Aspoň něco nebyla chyba úřadu.
Rozdýchala jsem to, promyslela a začala jednat.
Na superdávku jsem podala odvolání.
A ohledně zvýšení příspěvku?
Zpětně jsem zjistila, že nárok skutečně mám.
A tak se vás znovu ptám:
Kde jsou mý prachy? A z jaké pozice stresujete samoživitelku tím, že vám údajně dluží desítky tisíc korun, když je nakonec problém na vaší straně?
Nejhorší na celém systému pro mě není ani konkrétní chyba.
Je to ten neustálý pocit, že musím všechno dokazovat.
Že musím každého uhánět.
Že musím kontrolovat lidi, kteří by měli kontrolovat sami sebe.
Postupem času zjistíte, že:
- Co nemáte potvrzené, neexistuje.
- Co nemáte na papíře, nestalo se.
A pokud jste hodná holka, která věří, že systém funguje tak, jak má, systém vás dokáže velmi rychle převálcovat.
Nakonec zjistíte, že nejvíc energie vám nebere samotná péče o hendikepované dítě.
Nejvíc energie vám bere boj se systémem, který by měl pomáhat.
Tak uvidíme, jak dopadne stížnost a odvolání.
Jak říká Budulínek od Wojtana:
„Nasral jsi mě. Ale takhle to skončit nemuselo.“
