Článek
Na ženy je dnes kladen obrovský tlak. Máme být krásné, zdravé, upravené, úspěšné v práci, skvělé matky, partnerky i hospodyně. Už jen to samo o sobě někdy působí, jako by den měl mít alespoň třicet hodin.
Pak jsou tu ale ženy, které kromě toho všeho ještě pečují o dítě s hendikepem.
Socioložka Arlie Hochschild popsala takzvanou třetí směnu. Neviditelnou práci, která přichází po zaměstnání a po péči o domácnost. Je to plánování, organizování, zařizování, hlídání termínů a neustálé přemýšlení nad tím, co je potřeba udělat.
U pečujících rodičů však tahle směna nekončí večer.
„Vždyť je to jen deset minut denně.“
Tuhle větu slýchám často.
Když mi logopedka doporučila, abych před každým jídlem syna pohoupala, znělo to vlastně rozumně. Houpání pomáhá zklidnit nervový systém a připravit tělo na jídlo. K tomu přidala orofaciální stimulaci, tedy přípravu pusy na příjem potravy. Uvolnit rty, tváře a žvýkací svaly.
Jen deset minut.
Jenže realita nebývá tak jednoduchá jako odborné doporučení. Někdy stačí sáhnout synovi na pusu ve špatnou chvíli a ještě než začne jíst, je rozčilený. To, co má pomoci, se najednou stává další překážkou, kterou musíme společně překonat.
Pak přijde další doporučení.
Mačkání reflexních bodů.
Další stimulace.
Další cvičení.
Dalších pár minut.
A každé z nich dává smysl. Každé z nich má svůj důvod. Každé z nich může dítěti pomoci.
Jednou z metod, které cvičí mnoho rodičů dětí s postižením, je Vojtova metoda. Jejím cílem je aktivovat správné pohybové vzory, které jsou u dítěte narušené nebo se vůbec nevyvinuly. Terapie se běžně provádí čtyřikrát denně a jedno cvičení může podle věku dítěte a doporučení terapeuta trvat přibližně pět až dvacet minut.
To znamená dvacet až osmdesát minut denně.
Více než devět hodin týdně.
Téměř čtyřicet hodin měsíčně.
Jeden celý pracovní týden věnovaný jediné terapii.
Lékaři, úřady a věci, které nikdy nekončí
A pak jsou tu lékaři, rehabilitace, hospitalizace, lázně.
A taky úředničina: žádosti o příspěvky, shánění speciálních pomůcek, komunikace s pojišťovnami, žádosti o podporu z nadací.
Některé záležitosti jsou relativně rychlé, jiné se protáhnou na hodiny. A pak jsou tu věci, které zvenku vypadají úplně banálně, ale v tomhle režimu se z nich stává další úkol navíc. Třeba zajít s dopisem na poštu. Nebo vyřídit nadační příspěvek, který někdy zabere víc energie než samotná péče o dítě v tu chvíli.
Jen jeden formulář.
Jen jedna kontrola.
Jen jedno vyšetření.
Jen jeden telefonát.
Jen jedna cesta do nemocnice.
A přesto to nikdy není „jen“.
Pečující rodič nežije jednu věc. Žije všechny najednou.
Když odborník řekne „je to jen deset minut denně“, má vlastně pravdu. Vidí svých deset minut. Logoped vidí svých deset minut. Fyzioterapeut vidí svých deset minut. Lékař vidí svou kontrolu. Úředník svůj formulář.
Jenže nikdo z nich nevidí celý den.
Nevidí, že mezi houpáním před jídlem, cvičením, stimulacemi, lékaři a administrativou se má ještě uvařit oběd, uklidit domácnost, nakoupit, vyprat prádlo a ideálně si vydělat na živobytí.
A někde mezi tím vším by měl zůstat čas i na partnera, přátele a na sebe samotnou.
Možná právě proto mě pokaždé pobaví, když slyším větu: „Vždyť je to jen deset minut denně.“
Ano.
Jen deset minut.
A pak dalších deset.
A dalších deset.
A dalších deset.
A než se člověk naděje, zjistí, že z těch několika minut vznikl celý život.
Měli jste někdy pocit, že i drobné povinnosti se v součtu stanou něčím, co už nejde časově unést?
