Článek
Nedávno mě v médiích zaujala diskuse nad článkem, ve kterém se některé ženy rozhořčeně ohrazovaly proti pravidlu v plaveckých bazénech: konkrétně proti povinnosti odložit ve sprše plavky. Ačkoliv tabule na stěnách jasně a výslovně hlásají, že hygiena před vstupem do vody probíhá bez nich, pro řadu návštěvnic je to nepřekonatelný problém.
Z vyprávění své manželky vím, že realita v dámských sprchách tomuto odporu odpovídá. Ženy se tam často nesvlékají, mýdlo aplikují přímo na plavky a v nich se také oplachují. Smysl takového počínání mi upřímně uniká. Pokud je cílem smýt z těla pot a nečistoty, aby se nezanášela bazénová voda, vrstva syntetické látky tomu spíše brání. A to mluvíme o situaci, kdy jsou v prostoru přítomny výhradně ženy před ženami.
Mužský pragmatismus vs. ženský jekot
Pohled z druhé strany barikády – z pánských sprch – nabízí zcela jiný obrázek. Muži v tomto ohledu fungují pragmaticky. Když jsem nedávno navštívil společné sprchy (před vstupem do bazénu), nikdo z přítomných nahotu neřešil. Korunu celé situaci nasadila uklízečka, která uprostřed provozu vešla a začala mýt podlahu. Výsledek? Mezi úplně nahými muži to nevyvolalo sebemenší vzrušení ani pohoršení. Každý si dál hleděl svého.
Teď si ale zkusme představit obrácený scénář. Co by se stalo, kdyby do dámských sprch, plných žen halících se do plavek, vstoupil místo uklízečky uklízeč? Pravděpodobně by následoval jekot, na který by se sběhl management celého aquaparku, a dotyčný pracovník by čelil obvinění v lepším případě ze sexismu, v horším z voyeurismu.
Kde končí emancipace?
Tento kontrast otevírá hlubší otázku o současné společnosti. Na jedné straně hlasitě a správně mluvíme o emancipaci, rovnosti a bourání předsudků. Na straně druhé ale narážíme na zvláštní paradox: muži často dokážou přistupovat k přirozené lidské nahotě v hygienických prostorech s naprostým klidem a bez postranních úmyslů. Ženy se naproti tomu občas stydí samy před sebou a v přítomnosti opačného pohlaví reagují hypercitlivě.
Emancipace by přece měla znamenat také vnitřní svobodu a sebevědomí. Je proto zvláštní, když moderní žena na jedné straně vyžaduje po mužích absolutní respekt a diktuje pravidla chování, ale na straně druhé ji paralyzuje pohled na jiné ženské tělo nebo přítomnost personálu, který si pouze dělá svou práci.
Možná by namísto sepisování rozhořčených komentářů o „nuceném svlékání“ stačilo jediné – vzít si příklad z mužského pragmatismu, odhodit plavky i zbytečné zábrany a začít brát sprchu u bazénu prostě jen jako sprchu.
