Článek
Minulý týden jsem byla v Paříži. Bydlela jsem nedaleko starobylé botanické zahrady, uprostřed s malou ZOO. ZOO se jmenuje Zvěřinec, francouzsky Ménagerie. Otevřena byla v roce 1794. Je tam jen pár zvířat, pyšní se nejstarší voliérou. Jsou v ní ptáci v kleci. Za sklem jsem uviděla nádherného sněžného levharta. Představila jsem si ho někde v horách. Domů jsem letěla letadlem. Na letišti mě oslovila mladá černoška. Studuje v Praze na Zemědělské univerzitě ochranu divočiny. Je z Rwandy a pracuje jako průvodkyně turistů, kteří přijedou pozorovat gorily. Určitě přijeď, řekla mi. Jeden den u goril stojí 1500 dolarů. Také provádíme v Ugandě, je to blízko, v Ugandě stojí jeden den 700 dolarů.
Asi teď nepřijedu, studuji lesnictví. Vůbec mě nenapadlo s ní řešit, že i my v Čechách máme divočinu a co nám to způsobuje za problémy. Myslivci chtějí lovit zvěř, ale lesníci nechtějí pěstovat stromy pro zvěř. Staví oplocenky, žádají náhrady za okousané stromy, dokonce tráví studánky.
Množí se vlci, vracejí se divoké kočky, rysy, sem tam přijde medvěd. Tu divočinu vlastně všichni chceme, ale neumíme s ní žít.
Závěrem výzva: Vraťme gorily do Afriky, ať nám tu zbyde místo pro domácí divočinu, ať máme čas se zamyslet, co vlastně pro nás ta naše Divočina znamená.
Kdysi se zakládaly zvěřince, aby si lidé mohly prohlédnout, jak zvířata vypadají. Dnes máme plno nádherných filmů z divoké přírody, kdy vidíme zvířata úplně zblízka. Dejme zvířatům z klecí svobodu, dejme jim volnost. I v Paříži už se konala taková demonstrace: vyzdobme Zvěřinec fotografiemi zvířat a propusťme je.
I tak nám v Evropě zbyde velký úkol; udělat z lesa zase Les, který je plný zvěře.
