Článek
Chodník? Cyklostezka? Pro některé žádný rozdíl, hlavně že se jde vedle sebe. Tenhle příběh nezačíná konfliktem. Začíná klidem. Vyjel jsem si projet hlavu, vyčistit myšlenky, šlápnout do pedálů a na chvíli nemyslet na práci, termíny ani lidi. Cyklostezka byla rovná, přehledná, ideální na pohodovou jízdu.
Aspoň jsem si to myslel.
První skupinka přišla po pár stech metrech. Dva lidé, vedle sebe, pomalým tempem, přesně uprostřed stezky. Nechodník vedle, který byl prázdný. Ne krajnice. Ne okraj. Střed. Zpomalil jsem, zazvonil. Nic. Zazvonil jsem znovu. Jeden z nich se lehce otočil, podíval se na mě, a pokračoval v rozhovoru. Bez změny směru. Bez snahy uhnout.
Projížděl jsem kolem nich tempem, za které bych se nestyděl ani v pěší zóně, a přesto jsem měl pocit, že obtěžuji. Jako bych byl ten, kdo je tu navíc. Jako bych narušil jejich procházku po místě, které sice má modrou značku a piktogram kola, ale zjevně patří všem stejně. Nebo spíš těm, kdo jdou vedle sebe.
Říkal jsem si, že to byla výjimka. Že se to stává. Že není potřeba se rozčilovat. Jenže další kilometr ukázal, že to není náhoda, ale vzorec.
Rodina se třemi dětmi roztažená přes celou šířku stezky. Dítě na odrážedle kličkovalo, rodiče šli každý jinde, kočárek zabíral zbytek prostoru. Zvoním. Zpomaluju. Čekám. Reakce? „Pozor, kolo!“ zakřičí tatínek – na dítě. Ne na sebe. Ne na prostor. Ne na fakt, že jsou všude.
Když se konečně prosmýknu, slyším za sebou poznámku o tom, že bych mohl jet pomaleji. Pomaleji než krokem? Možná bych měl příště sesednout a vést kolo. Nebo rovnou zůstat doma.
Největší paradox je, že většina těch lidí nejsou zlí ani arogantní. Oni si prostě neuvědomují, kde jsou. Cyklostezka je pro ně jen „taková širší cesta“. Místo na procházku. Prostor, kde se dá jít vedle sebe, povídat si, zastavit se, koukat do telefonu. Kolo je v jejich hlavě doplněk. Něco, co projede, když zrovna jede.
Jenže cyklostezka není chodník. A chodník není cyklostezka. Rozdíl není v barvě asfaltu ani v piktogramu. Je v tom, jak se v tom prostoru chováme. Jestli myslíme na ostatní. Jestli počítáme s tím, že někdo jede rychleji, než my jdeme.
Další situace přišla u skupiny tří žen. Všechny vedle sebe, zabraná celá šířka. Zvoním. Jedna se ohlédne a řekne: „On chce projet.“ On. Jako bych byl zvláštní jev. Chvíli se radí, kam vlastně uhnout. Nakonec udělají úzkou mezeru, projíždím a slyším: „No to je hrozný, tady s tím kolem.“
Ano. S kolem. Na cyklostezce.
Celá tahle zkušenost ve mně postupně nahromadila zvláštní pocit viny. Jako bych obtěžoval svou existencí. Jako bych si dovolil něco, na co nemám nárok. Přitom jedu tam, kde jet mám. Respektuju pravidla. Zpomalím. Zvoním. Uhýbám. Přizpůsobuju se.
A stejně jsem ten problémový.
Možná nejde jen o cyklostezky. Možná jde obecně o neschopnost sdílet prostor. O zvyk brát veřejné místo jako kulisu pro vlastní potřeby. Jdu s někým, tak jdeme vedle sebe. Tečka. Okolí se přizpůsobí. Když ne, je to jeho problém.
Chodník, cyklostezka, přechod, parková cesta. Pro některé lidi splývá všechno do jednoho. Hlavně že se jde vedle sebe. Hlavně že se nepřeruší rozhovor. Hlavně že se nikdo nemusí omezit – kromě těch ostatních.
Domů jsem dojel unavenější, než když jsem vyjel. Ne fyzicky. Spíš pocitem, že ohleduplnost se z veřejného prostoru pomalu vytrácí. Že značky nestačí. A že největší problém nejsou kola, chodci ani psi na vodítku, ale přesvědčení, že prostor patří hlavně mně a tomu, s kým zrovna jdu.
Chodník? Cyklostezka?
Pro některé žádný rozdíl.
Hlavně že se jde vedle sebe.
A ostatní ať si poradí.
