Článek
Jednou z největších záhad městské dopravy je schopnost některých lidí současně porušovat pravidla a vysvětlovat je ostatním. Nejlépe z okna auta. Nejlépe ve chvíli, kdy sami stojí tam, kde by stát neměli.
Ten den jsem jel klidně. Město bylo v ranním režimu, lehký provoz, sem tam autobus, pár chodců na přechodech. Přijíždím ke křižovatce a vidím to – auto zaparkované přímo na přechodu. Ne těsně před. Ne trochu bokem. Přímo na zebře. Bílé pruhy mizí pod pneumatikami jako pod sněhem.
Zpomalím. Vlevo i vpravo se rozhlédnu, protože když je přechod blokovaný, chodec se objeví odkudkoli. Objíždím auto lehkým obloukem.
A v tu chvíli se stáhne okénko.
„Měl byste jezdit víc u kraje!“ ozve se hlas, sebevědomý, lehce podrážděný.
Zastavím. Otočím hlavu. Řidič, muž středního věku, loket opřený o dveře, výraz zkušeného mentora dopravního provozu. Za ním přechod. Pod ním přechod. Všude přechod.
„A vy byste neměl stát na přechodu,“ odpovím klidně.
Chvíle ticha. Pak mávnutí rukou. „Já tu jsem jen na chvilku.“
Ta legendární chvilka. Univerzální výjimka ze zákona. Časový paradox, který ruší všechny paragrafy.
„To ale neznamená, že můžete blokovat přechod,“ říkám.
„A vy zase nemáte co jezdit prostředkem silnice,“ kontruje.
Stojím tam a snažím se pochopit, jak se z pozice člověka, který právě znemožňuje chodcům bezpečně přejít, stane samozvaný instruktor cyklistiky.
Za mnou projede auto, řidič lehce vybočí, aby se vyhnul jeho zaparkovanému nárazníku. Ironie by se dala krájet.
„Já vás viděl už předtím,“ pokračuje. „Kličkujete tam mezi auty.“
Ano. Kličkuju. Protože cyklopruh končí deset metrů před tímhle přechodem a já se snažím přežít přechod přes městskou džungli.
„Kličkuju, protože někdo stojí, kde nemá,“ odpovím.
Řidič protočí oči. „Vy cyklisti si myslíte, že pro vás pravidla neplatí.“
To je ta nejkrásnější věta. Vyslovená z auta zaparkovaného na přechodu.
Rozhlédnu se. Starší paní stojí na chodníku a váhá, kudy přejít. Musí obejít jeho auto, vykročit víc do silnice, protože zebra je obsazená. Řidič si toho nevšímá. On vede důležitou debatu.
„Pravidla platí pro všechny,“ říkám. „I pro vás.“
„Já jen vykládám nákup,“ odsekne.
Podívám se na zadní sedadlo. Prázdné. Kufr zavřený.
„A kde?“ zeptám se.
Neodpoví. Jen si povzdechne tím stylem, jakým si povzdechne člověk, když má pocit, že svět už není, co býval.
Možná čeká, že se omluvím. Že sklopím hlavu a uznám jeho dopravní autoritu. Jenže já stojím vedle kola, s helmou na hlavě a s realitou přímo pod jeho pneumatikami.
„Víte, že když tu někdo vběhne, neuvidíte ho?“ zkusím ještě.
„Já se rozhlížím,“ odpoví podrážděně.
Ano. Rozhlíží se. Stejně jako se rozhlížel, když se rozhodl zastavit přesně tam, kde by měl být volný průchod.
Za mnou se začíná tvořit malá kolona. Někdo zatroubí. Řidič znejistí. Možná mu dochází, že publikum se rozšiřuje.
„Tak jeďte už,“ mávne na mě.
Nasednu. Rozjíždím se. Objíždím jeho kapotu a dávám si pozor na další auta, která musí kvůli jeho parkování vybočit. Při rozjezdu ještě slyším, jak si pro sebe něco brumlá o cyklistech.
Jedeme každý svou cestou. On zůstává stát na přechodu, já pokračuju dál.
A přemýšlím o tom, jak zvláštní je lidská schopnost přesunout odpovědnost. Jak snadné je poučovat druhé, když sedíte za volantem a cítíte se nedotknutelně.
Nejsem bezchybný. Občas šlápnu víc, než bych měl. Občas zvolím ostřejší stopu. Ale když už někoho poučuju, snažím se nestát přitom na zebře.
Město pokračuje. Další křižovatka, další přechod, další auto stojící těsně před čárou. Tentokrát bez staženého okénka. Bez přednášky.
A já si říkám, že největší paradox dopravy není rychlost ani hustota provozu.
Je to sebejistota těch, kteří blokují cestu a přitom mají pocit, že jsou jediní, kdo ví, jak se má jezdit.
