Článek
Jedou nohy, hlava čistí pondělní chaos a cyklopruh se přede mnou vine jako tenká červená nit civilizace. Luxusní pruh vyhrazený pro mě. Pro moje dvě kola. Pro můj malý, potící se svět.
A pak ji uvidím.
Stříbrné kombi zaparkované přesně uprostřed cyklopruhu. Blikačky rytmicky pulzují, jako by říkaly: „Klid, je to oficiální. Já tady jen stojím dočasně.“
Dočasně je nejnebezpečnější časová jednotka v dopravě.
Zpomalím. Kontroluju levé rameno. V hlavním pruhu sviští auta, řidiči zamyšleně hledí před sebe. Nikdo nepočítá s tím, že cyklista bude muset náhle vybočit mezi ně, protože někdo objevil kouzlo oranžového tlačítka na palubní desce.
Přijíždím blíž. Řidič nikde. Motor běží. Na sedadle spolujezdce leží krabice s pizzou. Zadní dveře pootevřené. Jako by se tu odehrával logistický experiment: jak dlouho vydrží cyklista v klidu, než mu rupne pojistka.
Blikačky blikají dál. To je přece alibi. Univerzální omluvenka. Zapnu je a fyzikální zákony se na chvíli pozastaví. Zákaz zastavení? Neplatí. Cyklista? Neviditelný.
Objíždím auto do silnice. Auto za mnou zatroubí. Samozřejmě na mě. Protože já jsem ten, kdo vybočil. Já jsem ten prvek chaosu. Ne to stojící SUV v mém pruhu.
Vrátím se zpět do cyklopruhu a jedu dál. Sto metrů klidu. A pak další blikající maják lidské pohodlnosti.
Dodávka. Tentokrát s nápisem expresní rozvoz. Expresní znamená rychlý. Rychlý znamená, že přece nemá cenu hledat parkovací místo. Cyklista si poradí. Vždyť je flexibilní. Má dvě kola. Umí manévrovat.
Zastavím vedle otevřených dveří. Řidič právě tahá balík. Podívá se na mě s lehkým překvapením, jako bych mu vstoupil do obýváku.
„Je to jen na chvilku,“ říká.
Ta chvilka má zvláštní vlastnost – natahuje se přesně tak dlouho, jak potřebuje on. Ne já.
Mám chuť mu vysvětlit, že pro mě je každé vybočení do silnice malá loterie. Že cyklopruh není dekorace. Že ty bílé čáry nejsou návrh interiéru.
Ale jen kývnu a objedu ho znovu. Další troubení. Další pohledy. Další malé ponížení v městském provozu.
Nejlepší jsou rodiče před školou. Kombi, SUV, hatchbacky v elegantní řadě přímo v cyklopruhu. Blikačky synchronizované jako vánoční výzdoba. Děti vystupují, batohy se houpu, dveře se otvírají do mé trasy jak překážky v závodě.
Projíždím slalomem mezi nárazníky a otevřenými dveřmi. Cítím se jako účastník reality show „Přežij ranní špičku“. Každý metr je malý taktický manévr.
A vždycky si říkám: kdybych já zastavil uprostřed hlavního pruhu a zapnul blikačky, jak dlouho by trvalo, než by se za mnou vytvořila kolona hněvu? Minutu? Dvě?
Blikačky nejsou parkovací povolení. Nejsou magický štít proti pravidlům. Jsou to výstražná světla. Výstraha. Jenže výstraha pro koho?
Pro mě. Pro cyklistu, který musí znovu a znovu opouštět svůj pruh a vstupovat do světa rychlejších a těžších strojů.
Jednou jsem to zkusil jinak. Zastavil jsem za autem v cyklopruhu a čekal. Čekal jsem, jestli se řidič vrátí a uvědomí si absurditu situace. Za mnou se začali hromadit další cyklisté. Tichý protest na dvou kolech.
Řidič přišel, nasedl, podíval se na nás a lehce rozhodil rukama. Jako by říkal: „Co je? Vždyť blikám.“
To je na tom nejkrásnější. V jeho světě je všechno v pořádku. Bliká. Takže může.
Odjíždí. My se rozjedeme. A za dalších dvě stě metrů bliká další.
Národní sport. Disciplína bez rozhodčích. Bez trestných bodů. Jen s neustálým přesouváním odpovědnosti na toho slabšího.
A tak jedu dál. Sleduju oranžové záblesky před sebou jako majáky absurdity. Každý z nich znamená krátký výlet do provozu, malé zvýšení adrenalinu a další kapitolu městského folklóru.
Možná bych si měl taky pořídit blikačky. Zapnout je pokaždé, když mi dojde trpělivost. Zastavit uprostřed světa a říct: „Jen na chvilku.“
Ale já mám jen dvě nohy, dvě kola a pruh, který existuje jen do chvíle, než si někdo zapne národní sport.
