Článek
Byl to obyčejný pracovní den. Jeden z těch, kdy člověk od rána jen přepíná mezi telefonáty, maily a nekonečnými úkoly. Když jsem konečně vypnul počítač a vyšel z kanceláře, cítil jsem hlavně únavu a potřebu dostat se co nejrychleji domů. Sedl jsem na kolo a vydal se po své obvyklé trase podél řeky. Tu cestu znám nazpaměť. Jezdím tudy skoro každý den a za ty roky už přesně vím, kde bývají pejskaři, kde bruslaři a kde se občas motají děti.
Byl podvečer, příjemné počasí a stezka byla poměrně plná. Nic neobvyklého. Jel jsem rozumnou rychlostí, rozhodně ne závodně. Jen jsem chtěl být doma dřív, dát si sprchu a na chvíli vypnout hlavu. Přesto si dnes zpětně říkám, že stačilo málo a všechno mohlo být úplně jinak.
Asi kilometr před mostem jsem si všiml rodiny s dítětem na malé koloběžce. Rodiče šli po pravé straně stezky a kluk, mohlo mu být tak šest nebo sedm let, jezdil chvíli před nimi a chvíli za nimi. Nevěnoval jsem tomu zvláštní pozornost. Na stezkách podobné situace člověk potkává běžně. Zpomalil jsem, jak to dělám vždycky, a chystal se je bezpečně objet.
Jenže v okamžiku, kdy jsem byl pár metrů od nich, se všechno změnilo. Kluk se najednou prudce otočil a začal bez jakéhokoliv rozhlédnutí kličkovat přes celou šířku stezky. Nejel rovně. Cukal řídítky ze strany na stranu, jako by si hrál na závodníka. V jednu chvíli byl úplně vlevo, pak zase prudce zamířil doprava přímo přede mě.
Pamatuju si hlavně ten okamžik překvapení. Mozek jede automaticky a snaží se během zlomku vteřiny vyhodnotit, kam dítě pojede dál. Jenže ono měnilo směr každou sekundu. Instinktivně jsem zmáčkl obě brzdy naplno.
Ozvalo se hlasité zaskřípění pneumatik a zadní kolo se na chvíli smeklo. Cítil jsem, jak mi celé tělo letí dopředu. V tu chvíli jsem měl jedinou myšlenku – hlavně ho nesrazit. Zastavil jsem snad půl metru od něj. Možná ještě méně.
Kluk se lekl, seskočil z koloběžky a zůstal stát uprostřed stezky. Já jen seděl na kole, srdce mi bušilo jako po sprintu a několik sekund jsem nebyl schopný vůbec nic říct. Ruce se mi třásly tak, že jsem musel pevně držet řídítka, abych nespadl.
Jeho rodiče přiběhli až po chvíli. Bylo vidět, že i jim došlo, jak málo chybělo. Matka kluka okamžitě stáhla ke kraji a několikrát se omluvila. Otec jen tiše řekl něco ve smyslu, že je nevyzpytatelný a že doma neposlechne vůbec nikoho.
Nechtěl jsem se hádat ani nikoho poučovat. Upřímně jsem byl hlavně rád, že se nic nestalo. Kdybych jel o trochu rychleji nebo měl horší brzdy, mohlo to skončit strašně. Nejen pro dítě, ale i pro mě. Představa, že někoho srazím, zvlášť malé dítě, mě děsí ještě teď.
Zbytek cesty domů jsem jel mnohem pomaleji. Hlavou mi pořád běžel ten krátký okamžik, kdy jsem mačkal brzdy a čekal, jestli to ubrzdím. Člověk si často myslí, že má situaci pod kontrolou. Že když jede opatrně a dodržuje pravidla, nic se nestane. Jenže někdy opravdu stačí vteřina nepozornosti nebo jedno nepředvídatelné rozhodnutí.
Od té doby jsem na stezkách ještě opatrnější než dřív. Jakmile vidím děti, automaticky zpomaluju skoro na krok. Ne proto, že bych chtěl někoho kritizovat, ale protože děti prostě reagují impulzivně. Jeden okamžik jedou rovně a další už jsou metr před kolem.
Celá situace mi zároveň připomněla, jak důležitý je technický stav kola. Nikdy jsem moc neřešil, jestli mám nové destičky nebo správně seřízené brzdy. Po tomhle zážitku už ano. Ten den mě totiž pravděpodobně zachránily právě brzdy a možná i pár let zkušeností z provozu.
Když jsem večer dorazil domů, ještě dlouho jsem se nemohl uklidnit. Manželce jsem celý zážitek vyprávěl snad během první minuty po příchodu. Až tehdy mi vlastně došlo, jak blízko jsem byl obrovskému průšvihu.
Od té doby si při každé cestě domů připomínám jednu jednoduchou věc. Na stezce člověk nesmí spoléhat jen na sebe. Musí počítat i s tím, že ostatní udělají něco naprosto nečekaného. A někdy rozhodují doslova centimetry.
