Článek
Ten úsek cyklostezky mám normálně rád. Vede z mírného kopce, asfalt je kvalitní a člověk si tam po práci konečně trochu vyčistí hlavu. Když jedu domů, často právě tam poprvé za celý den vypnu a přestanu myslet na práci. Jenže jeden podvečer mi tahle cesta připomněla, že na stezce nestačí dávat pozor jen sám na sebe.
Bylo krátce po šesté hodině. Slunce ještě svítilo, lidí venku bylo hodně a cyklostezka byla plná cyklistů, bruslařů i rodin s dětmi. Přesto jsem nijak nespěchal. Z kopce jsem jel svižněji, ale pořád bezpečně. Na podobných místech člověk musí počítat s tím, že někdo neudrží směr nebo se nečekaně zastaví.
Už z dálky jsem si všiml muže na bruslích a dvou menších dětí. Jedno jelo na kole, druhé na koloběžce. Zabírali skoro celou šířku stezky. Nejdřív jsem si říkal, že zpomalím a normálně je objedu. Jenže čím víc jsem se blížil, tím horší ta situace byla.
Děti se motály ze strany na stranu úplně bez kontroly. Chvíli vlevo, pak prudce doprava, pak zase prostředkem. Nepůsobilo to jako běžné dětské nejisté řízení. Spíš jako naprostý chaos. Nejhorší ale bylo, že jejich otec jel několik metrů vedle nich a vůbec nic neřešil.
Měl sluchátka v uších, ruce za zády a vypadal, jako by byl na projížďce úplně sám. Ani jednou se pořádně neotočil, jestli děti někomu nepřekážejí. Přitom proti nám jeli další cyklisté a pár lidí se jim muselo vyhýbat až téměř do trávy vedle stezky.
Začal jsem výrazně brzdit, protože mi bylo jasné, že předvídat pohyb těch dětí je skoro nemožné. Když jedete z kopce, rychlost narůstá rychleji, než si člověk uvědomí. Stačí malé zaváhání a průšvih je na světě.
Asi deset metrů přede mnou se mladší dítě na koloběžce najednou prudce stočilo doleva přímo do mé stopy. Okamžitě jsem zmáčkl brzdy a vyhnul se co nejvíc ke kraji. Zadní kolo mi lehce poskočilo a na okamžik jsem měl pocit, že půjdu přes řídítka.
Nakonec jsem to ustál jen o pár centimetrů. Dítě si přitom vůbec neuvědomilo, co se právě stalo. Prostě pokračovalo dál v kličkování po celé stezce.
Zastavil jsem a ze vzteku i šoku jsem na otce zavolal, ať si děti hlídá. Neřval jsem sprostě ani agresivně, ale bylo to hlasité. Adrenalin pracoval naplno. On se jen otočil, sundal jedno sluchátko a s naprostým klidem pronesl něco ve smyslu, že jsou to děti a že mám jet pomaleji.
Ta odpověď mě dorazila snad ještě víc než samotná situace. Jasně, děti jsou nevyzpytatelné. Právě proto by na ně ale měl dospělý dávat pozor, zvlášť na frekventované cyklostezce a v úseku z kopce.
Nešlo přitom jen o mě. Během několika minut jsem viděl minimálně další dva cyklisty, kteří museli prudce brzdit nebo se jim vyhýbat. Jeden starší pán dokonce raději úplně zastavil a čekal, až rodina projede.
Cestou domů jsem nad tím pořád přemýšlel. Mám pocit, že někteří rodiče berou cyklostezku jako bezpečné hřiště, kde se vlastně nic nemůže stát. Jenže realita je jiná. Po stezkách jezdí lidé různou rychlostí, někdo na kole, někdo na bruslích, někdo na elektrokole. A když dítě bez kontroly změní směr přímo před rozjetým cyklistou, může být pozdě během jediné sekundy.
Od té doby jsem v podobných situacích mnohem opatrnější. Jakmile vidím děti, automaticky zpomaluju skoro na minimum. Už několikrát jsem si totiž ověřil, že spoléhat na pozornost rodičů se nedá.
Nejvíc mě na tom všem mrzí, že stačí tak málo. Kdyby otec jel vedle dětí a opravdu je usměrňoval, nebyl by problém. Kdyby neměl sluchátka a sledoval provoz kolem sebe, možná by si všiml, kolik lidí kvůli nim musí prudce brzdit.
Cyklostezka není jen prostor pro jednu skupinu lidí. Musí na ní fungovat určitá ohleduplnost ze všech stran. Cyklisté nesmí bezhlavě letět mezi lidmi, ale zároveň rodiče nemůžou úplně vypnout a nechat děti dělat cokoliv.
Ten den to naštěstí skončilo jen nervy a prudkým brzděním. Ale upřímně, když jsem si pak doma přehrával celou situaci v hlavě, došlo mi, že někdy rozhodují opravdu jen centimetry a zlomek sekundy.
