Článek
Ten den byl jeden z těch nekonečných. Od rána samý stres, telefony, problémy a minimum času na oběd. Když jsem konečně odcházel z práce, cítil jsem hlavně únavu. Ne takovou tu běžnou, ale opravdové vyčerpání, kdy člověk jen automaticky funguje a těší se, až bude doma v klidu sedět na gauči.
Sedl jsem na kolo a vyrazil svou obvyklou trasou po cyklostezce. Většinou právě cesta domů bývá část dne, kdy si srovnám myšlenky a trochu vypnu. Ten večer jsem ale místo klidu zažil situaci, která mě rozčilovala ještě dlouho potom.
Na stezce bylo poměrně dost lidí, ale nic neobvyklého. Pár běžců, několik cyklistů, bruslaři a skupinky lidí na procházce. Jel jsem pomalu a opatrně. Jednak kvůli provozu, jednak proto, že po celém dni už jsem ani neměl energii někam spěchat.
Asi v polovině cesty jsem před sebou uviděl větší partu lidí. Mohlo jich být šest nebo sedm. Šli vedle sebe přes celou šířku stezky a očividně byli zabraní do hovoru. Někdo gestikuloval, někdo koukal do telefonu a nikdo se pořádně nerozhlížel kolem sebe.
Už z dálky jsem počítal s tím, že se po zazvonění normálně rozdělí a nechají místo k projetí. Přesně tak to většinou funguje. Zazvonil jsem tedy s dostatečným předstihem.
Bez reakce.
Tak jsem zpomalil ještě víc a zazvonil podruhé, tentokrát hlasitěji. Jeden muž se krátce otočil, podíval se mým směrem, ale místo aby uhnul, pokračoval dál vedle ostatních. Skupina pořád zabírala úplně celou stezku.
V tu chvíli už jsem jel skoro krokem. Zleva tráva, vpravo nízký obrubník a proti mně další cyklista. Nebylo kudy projet bezpečně. Nakonec jsem musel úplně zastavit několik metrů před nimi.
A právě to mě v tu chvíli rozčilovalo nejvíc. Nešlo ani tak o samotné zastavení, ale o ten pocit absolutní bezohlednosti. Já zpomaloval, zvonil, snažil se situaci vyřešit v klidu, a přesto jsem měl pocit, jako bych byl na stezce navíc já.
Když ke mně konečně došli blíž, jeden z nich utrousil něco ve stylu, že se přece nic neděje. Jiný se jen pousmál, jako bych zbytečně dramatizoval situaci.
Jenže ono se děje. Cyklostezka není promenáda pro skupiny roztažené přes celou cestu. Funguje jen tehdy, když lidé vnímají i ostatní kolem sebe.
Nechtěl jsem se hádat. Upřímně jsem na to po práci ani neměl náladu. Jen jsem čekal, až trochu uhnu, projel kolem nich a pokračoval dál. Přesto jsem cítil nepříjemné napětí ještě několik dalších minut.
Cestou domů jsem si uvědomil, jak často podobné situace člověk na stezkách potkává. Lidé se baví, mají sluchátka, koukají do mobilu a úplně zapomenou, že nejsou sami. Přitom stačí tak málo — neblokovat celou cestu a občas se rozhlédnout.
Nejhorší na tom je, že podobné situace bývají nebezpečné hlavně ve chvíli, kdy někdo ztratí trpělivost. Některý cyklista by se možná pokusil projet těsně kolem, jiný by prudce strhl řízení. A nehoda je pak otázkou vteřiny.
Já jsem ten večer raději zastavil úplně. Možná mě to stálo pár sekund navíc, ale aspoň jsem měl jistotu, že se nic nestane. I tak mě ale překvapilo, jak moc dokáže člověka unavit obyčejná bezohlednost druhých.
Když jsem dorazil domů, uvědomil jsem si zvláštní věc. Nevyčerpal mě ani tak pracovní den jako právě těch pár minut na stezce. Protože únava z práce časem zmizí, ale pocit, že si lidé kolem sebe vůbec nevšímají ostatních, člověku zůstane v hlavě mnohem déle.
Od té doby si podobných situací všímám ještě víc. A pokaždé, když jdu někde ve skupině, automaticky kontroluju, jestli nepřekážím ostatním. Protože přesně vím, jak nepříjemné je stát unavený po práci na kole a čekat, až si někdo všimne, že na stezce není sám.
