Článek
🚗 1. Řidič, který „jen projíždí“
To je ten typ, který se k vám přiblíží tak blízko, že by vám klidně mohl přelakovat přehazovačku.
Když ho na červené doběhnete, tváří se překvapeně — jako by nechápal, že kola se umí pohybovat i bez motoru.
Zřejmě věří, že cyklista po projetí kolem jeho auta magicky mizí do jiné dimenze, nejspíš rovnou do pekla se slovy: „Tak mu to patří, kdyby jel autem jako normální člověk.“
🔊 2. Troubení – univerzální jazyk empatie
Řidiči mají pocit, že troubení je jejich způsob, jak navázat kontakt.
V realitě je to spíš sonický útok, který v cyklistovi spustí reflexní přechod do jiné fáze existence.
Kdyby troubení bylo milostný dopis, zněl by zhruba:
„Všiml jsem si tě! A teď ti chci připomenout, že mám moc nad tvým vestibulárním systémem.“
A vy si pak jen říkáte: jo, tohle je přesně ta forma komunikace, co chybí v partnerských vztazích.
🏁 3. „Jen tě lehce líznu zrcátkem, brácho“
Řidiči často argumentují, že předjíždění o pár centimetrů není nebezpečné.
Jasně, protože kdyby kolo mělo postranní airbagy, všechno by bylo v pohodě.
A i kdyby náhodou ne, vždyť cyklista má přece helmu — to je něco jako kouzelný štít, že jo?
Kdyby to fungovalo, děti by přece běhaly po dálnici s cyklohelmou místo reflexní vesty.
🅿️ 4. Parkování v cyklopruhu – národní sport
Parkování v cyklopruhu je český folklór.
Je to jako vánoční tradice: víš, že to přijde, jen nevíš kdy a s jak velkým SUV.
Řidič zastaví, nechá zapnuté blinkry a tím je přece všechno v pořádku.
Blinkr je svatý grál dopravní etiky.
„Já jsem zaparkoval v cyklopruhu? Ale blikám, takže karmicky jsem čistej.“
☕ 5. Dialog mezi světy
Cyklista mává rukou → „díky!“
Řidič mává rukou → „běž si šlapat na Mars, eko teroristo.“
A pak se oba vrátí domů, otevřou Twitter a napíšou příspěvek o tom, jak ta druhá skupina ničí civilizaci.
Řidič: „Cyklisti nepatří na silnice.“
Cyklista: „Řidiči nepatří mezi lidi.“
A přitom by oběma pomohl jediný společný nepřítel: městská doprava.
🚴♀️ Závěr: Zen a umění nevybuchnout
Cyklista je zenový mnich na kole.
Každá jízda je meditace o smrti, karmě a tom, proč má Octavia RS potřebu mě předjíždět těsně před semaforem, který stejně chytne červenou.
A přesto — my, cyklisté, se vracíme. Každý den. Protože na rozdíl od motoru nás pohání naděje, sarkasmus a káva.
Takže díky, milí řidiči. Bez vás by nebylo o čem psát.
A bez nás by vám neměl kdo připomínat, že silnice není vaše soukromá lanovka do práce.
Mír, asfalt a 1,5 metru odstupu.
#OčimaKola
