Článek
Cyklista v Praze se nemusí snažit být provokatér. On prostě jede dopředu a to samo o sobě je pro určitou část automobilové populace něco jako osobní útok na čest rodu. Tam, kde se v autě stojí, cyklista plynule jede, dýchá, žije a někdy si dovolí i usmát se. A to je neodpustitelné.
Řidič v koloně sleduje cyklistu a v jeho hlavě se rozjede komentářový inferno:
„Koukej na něj. Jede. To jako… jede? Teď? Když my tady trpíme?
KOHO SI MYSLÍŠ, ŽE JSI, JULIUS CAESAR NA KOLE?!“
Realita je, že cyklista není nepřítel. Cyklista je zrcadlo.
A nikdo nemá rád zrcadla, která ukazují, že možná nejsi ve dvoutunovém voze úplně efektivní v městském prostředí.
Když cyklista projíždí kolem kolony, řidič nezažívá závist. Ne.
To je duševní imploze.
„Ale já jsem si to auto koupil, abych jel rychle! Jak je možný, že jede někdo jiný rychlejc?!
Co to je za zradu reality?!“
A teď přijde to nejlepší:
Cyklista je označen za teror proto, že je vidět.
Proto, že jeho existence narušuje mýtus „auto = svoboda“.
Jenže cyklista nepožaduje víc prostoru.
On požaduje jen tolik prostoru, kolik zabírá jeho vlastní tělo.
A to je zjevně příliš.
Řidič si totiž myslí, že čím větší a těžší vozidlo máš, tím větší váhu má tvůj nárok na svět.
Cyklista mezitím jede, protože… může.
A to je pro někoho osobní urážka.
Cyklista není teror.
Cyklista je připomínka, že realita funguje i bez motoru, závěsného kufru a 38 tlačítek na palubce, která nikdo nepoužívá.
A to bolí.
Ale ne cyklistu.
Ten je už dávno pryč.
A je v práci včas.
