Článek
Do Zlína jsem přijel vlakem. Už samotný příjezd byl zážitek, který by se dal popsat jako „náraz do reality“, jenže tady šlo spíš o náraz do reality, která už dávno rezignovala. Vlak zpomalil, dveře se otevřely a já vystoupil do prostoru, který ve mně okamžitě vyvolal otázku, jestli jsem nepřestoupil o dvě země vedle. Ne, nebyla to Ukrajina. Bylo to zlínské nádraží.
Když říkám nádraží, myslím tím jakýsi architektonický kompromis mezi čekárnou na konec světa a skladištěm smutku. Omítka se loupe s takovou grácií, že by mohla učit balet, a prostředí působí dojmem, že poslední rekonstrukce proběhla někdy v době, kdy byl optimismus ještě státní strategií. Autobusové nádraží vedle? To je jen logické pokračování příběhu. Když už jednou začnete s depresí, proč ji nedotáhnout do detailu.
A teď to nejlepší: ceny. Protože nic neosvěží tak jako zjištění, že za tuhle estetickou zkušenost platíte stejně jako v Praze. Kafe za cenu, která by obstála i na Václaváku, jen s tím rozdílem, že výhled místo historických budov tvoří beton, asfalt a pocit lehké existenciální úzkosti. V tu chvíli jsem si uvědomil, že Zlín je vlastně průkopník – dokázal oddělit cenu od kvality tak důsledně, že by to mohli vyučovat na ekonomkách.
Řekl jsem si, že se projdu do centra. Člověk přece nemůže soudit město podle nádraží. To by bylo nespravedlivé. Dorazil jsem na náměstí před radnici a rozhodl se na chvíli posadit. Lavičky tam byly. Dokonce obsazené. Velmi obsazené. Místní štamgasti, kteří evidentně pojali veřejný prostor jako dlouhodobý projekt bydlení, vytvořili komunitu, která měla k mému pracovnímu outfitu asi tak blízko jako já k pochopení zdejší urbanistiky.
Posadil jsem se na kraj lavičky, vydržel jsem to asi třicet vteřin a pak jsem uznal, že některé bitvy nemá cenu svádět. Nešlo ani tak o lidi jako o atmosféru – takový ten zvláštní mix rezignace, levného vína a pohledů, které vám dávají najevo, že jste tu jen na návštěvě, zatímco oni jsou tu napořád. Vstal jsem a rozhodl se zachránit situaci ubytováním.
Hotel, do kterého jsem zamířil, se kdysi jmenoval Moskva. To samo o sobě zní jako začátek vtipu, který nemá pointu. Dnes už se jmenuje jinak, zřejmě aby se zapomnělo, že minulost existuje. Budova stojí pořád stejně, jen název se převlékl do modernějšího kabátu. Vedle hotelu je bývalé kino. Krásně chráněné památkáři. Tak chráněné, že se v něm raději neděje vůbec nic, aby se náhodou něco nepoškodilo. Konzervace v praxi.
Po ubytování jsem se vydal na krátkou večerní procházku, abych si spravil náladu. To byla chyba. Protože právě tehdy jsem narazil na psa Dráteníka. Respektive na jeho drátěnou sochu. Nečekal jsem ji. Ona čekala na mě. Vynořila se z šera s takovou razancí, že jsem měl pocit, že mě přišel osobně zkontrolovat nějaký kovový hlídač veřejného prostoru.
Stál jsem tam, srdce někde v krku, a přemýšlel, kdo a proč si řekl, že přesně tohle je to, co městu chybí. Drátěný pes, který vypadá, jako by utekl z noční můry instalatéra. A pak mi to došlo. Zlíňáci si ho tam dali dobrovolně. Dobrovolně. To znamená, že někde proběhla diskuse, někdo zvedl ruku a řekl: „Ano, tohle chceme.“
V tu chvíli jsem pochopil, že Zlín není město, které by se dalo jednoduše odsoudit. Je to město, které musíte zažít. Ideálně s dávkou ironie, jinak by vás to mohlo bolet. Ráno jsem odjel stejným vlakem, kterým jsem přijel. A když se dveře zavřely, měl jsem zvláštní pocit úlevy. Ne proto, že bych odjížděl z katastrofy. Ale proto, že jsem přežil experiment.
A někde hluboko uvnitř jsem věděl, že na tuhle pracovní schůzku jen tak nezapomenu.
