Článek
Každý den stejný strach. Ne ten abstraktní, co máte z hypotéky nebo z toho, že nestihnete práci. Tenhle strach je konkrétní, hlučný a smrdí benzínem. Jmenuje se cesta do školy. A trvá přesně sedm minut. Sedm minut, během kterých si pokaždé říkám, jestli se vrátíme domů oba.
Bydlíme ve čtvrti, která se tváří jako klidná. Stromy, hřiště, kavárna na rohu. Realita je ale jiná. Ráno se z ní stává závodní okruh. Rodiče spěchají do práce, řidiči vozí děti „až ke dveřím“, rozvážky stojí na chodnících a všichni mají pocit, že právě jejich auto má přednost. I před dětmi. Hlavně před dětmi.
Syn jde vedle mě s aktovkou, která je skoro větší než on. Je mu sedm. Zná značky, ví, co znamená zelená, červená, přechod. Teoreticky by měl být v bezpečí. Prakticky ho držím za ruku tak pevně, že mám někdy strach, že mu ji utrhnu dřív já než nějaký řidič.
Nejnebezpečnější místo? Paradoxně přímo před školou. Zóna 30, přechod, dopravní značení jak z učebnice. A stejně tam auta projíždějí jako na dálnici. Někteří rodiče zastaví přímo na přechodu, otevřou dveře, dítě vyskočí a běží. Ostatní děti musí obcházet auto po silnici. Když jsem to jednou okomentoval, dostal jsem odpověď: „Vždyť to je jen na chvilku.“ Jo. Na chvilku, během které může někdo umřít.
Jednou jsem zažil situaci, která mi zůstane v hlavě navždy. Stáli jsme na přechodu, zelená, vykročili jsme. Auto přijíždějící zprava nezpomalilo. Zastavilo asi půl metru od nás. Řidič stáhl okýnko a zakřičel: „Tak se nehýbejte tak pomalu!“ Měl jsem chuť mu říct, že to není formule 1 a že vedle mě stojí dítě, ne kužel. Místo toho jsem mlčel. Protože jsem měl strach, že kdybych otevřel pusu, otevřel by on plyn.
Začal jsem si všímat jedné věci. Ve městě existuje nepsaná hierarchie. Nahoře jsou auta. Pod nimi cyklisti, pak dospělí chodci. A úplně dole děti. Ty jsou něco jako pohyblivý hmyz. Musí se přizpůsobit, uhýbat, čekat. Když je srazí auto, je to „nehoda“. Když dítě zakopne, je to „nešikovnost“.
Mluví se o bezpečnosti, kampaních, reflexních prvcích. Děti mají vesty, pásky, helmy. Ale auta? Ta mají jen silnější nárazníky a pocit, že svět jim patří. Nikdo neřeší psychologii řidičů, kteří v osm ráno sedí v plechové bublině, vystresovaní, naštvaní, s kávou v ruce a pocitem, že chodec je překážka v jejich životním tempu.
Syn se mě jednou zeptal: „Tati, proč na nás ti řidiči křičí?“ A já jsem nevěděl, co odpovědět. Jak vysvětlit dítěti, že někteří dospělí zapomněli, že byli taky malí? Že v autě se člověk cítí silnější, důležitější, anonymnější? Že když sedíš za volantem, snadno zapomeneš, že ti před tebou nestojí objekt, ale člověk?
Nejvíc mě děsí, jak rychle si na ten strach zvykám. Už to není šok. Je to rutina. Automaticky kontroluju každé auto, odhaduju rychlost, čtu řidičům v obličeji, jestli mě vůbec vidí. Stal jsem se amatérským dopravním psychologem, jen abych přežil cestu dlouhou tři sta metrů.
A pak slyším věty typu: „Děti by měly být samostatné, ne je pořád vodit.“ Rád bych. Opravdu. Ale jak mám pustit sedmileté dítě samotné do světa, kde ani dospělý nemá jistotu, že přežije přechod na zelenou? Kde zákony platí jen do té doby, než někoho zdržují?
Možná jsem přecitlivělý. Možná vidím hrozby tam, kde nejsou. Ale když stojím ráno před školou a vidím auta parkovat na chodníku, jezdit přes zebru, troubit na děti, které se „moc loudají“, říkám si, že to není paranoia. To je realita.
Každý den stejný strach. A nejhorší na tom je, že už ho bereme jako normální stav. Že jsme se smířili s tím, že cesta do školy je malý survival. Že děti se mají přizpůsobit provozu, ne provoz dětem. A že auto má v tomhle světě větší právo než dítě s aktovkou.
Až se jednou něco stane, bude se psát o nehodě. O smůle. O nepozornosti. Ale pravda je jednodušší a nepříjemnější: nestalo se nic nečekaného. Jen se potvrdilo, že v tomhle městě mají auta přednost. A děti jen štěstí. Pokud ho zrovna mají.
