Článek
Když přijdu domů, cítím se nechtěný i potřebný zároveň. Je to zvláštní pocit, který se těžko popisuje, protože nedává smysl. Buď jsi přece potřebný, nebo nechtěný. Jenže já jsem obojí. Ve stejný čas. Každý den. A čím déle to trvá, tím víc mě to vyčerpává.
Otevřu dveře, sundám boty, položím klíče. Někdo na mě zavolá, že je potřeba vynést koš. Někdo chce pomoct s úkolem. Někdo potřebuje opravit něco v koupelně. Někdo se ptá, co bude k večeři. Jsem potřebný. Funkční. Užitečný.
Ale nikdo se neptá, jak se mám.
Nikdo se nezeptá, jestli jsem unavený. Jestli byl den těžký. Jestli mě něco trápí. Jestli se mi chce mluvit. A já tam stojím, obklopený lidmi, kteří mě potřebují… a přesto se cítím sám.
Dřív, když jsem chodil domů, měl jsem pocit, že se na mě někdo těší. Ne na to, co udělám, ale na mě. Na moji přítomnost. Na můj hlas. Na to, že jsem tam. Dneska mám pocit, že se čeká hlavně na to, co vyřeším.
Jako bych nebyl člověk, ale funkce.
Potřebujeme tě – odvézt, zařídit, opravit, zaplatit, uklidnit.
Ale nechceme tě – slyšet, vnímat, obejmout, ptát se.
Sedím večer na gauči, vedle mě moje partnerka, v bytě naše dítě, naše věci, náš život. A přesto mám pocit, že jsem tam navíc. Jako nábytek, který je užitečný, ale nikdo se na něj vlastně nedívá.
A to je ten nejhorší paradox: být doma a necítit se doma.
Cítím se potřebný ve smyslu výkonu. Jako zdroj. Jako motor. Jako někdo, kdo drží chod domácnosti. Ale necítím se chtěný jako člověk. Jako muž. Jako někdo, koho by někdo chtěl obejmout jen tak, bez důvodu. Bez potřeby. Bez úkolu.
Někdy mám pocit, že kdybych se jednoho dne zhroutil a přestal fungovat, největší panika by nebyla o mě. Ale o tom, kdo teď bude dělat všechno to, co jsem dělal já.
A to mě bolí víc, než bych si chtěl přiznat.
Nechci být jen ten, kdo zajišťuje. Nechci být jen ten, kdo se stará. Nechci být jen ten, kdo řeší problémy. Chci být taky ten, kdo je vítaný. Ten, na koho se někdo těší. Ten, koho někdo chce, ne potřebuje.
Jenže v realitě rodinného života se tyhle věci strašně snadno ztratí. Všechno se točí kolem provozu. Kolem logistiky. Kolem povinností. A city se nějak předpokládají. Jako by byly samozřejmé. Jako by už nebylo potřeba je vyjadřovat.
A tak se stane, že jsi obklopený lidmi, ale cítíš se neviditelný. Že máš domov, ale necítíš teplo. Že máš vztah, ale chybí ti blízkost.
Nikdy jsem si nemyslel, že největší samota nepřijde ve chvíli, kdy budu sám. Ale ve chvíli, kdy budu doma.
Nechci dramatizovat. Nemám špatnou rodinu. Nemám toxický vztah. Nikdo mi neubližuje. A možná právě proto je to tak těžké pojmenovat. Protože si vlastně nemám na co stěžovat. Všechno „funguje“. Jen já se uvnitř necítím dobře.
Jsem unavený z toho, že musím být silný. Zodpovědný. Spolehlivý. Ten, kdo drží věci pohromadě. A přitom nikdo nedrží mě.
Chybí mi pocit, že někoho zajímám. Ne jako táta. Ne jako partner v provozu domácnosti. Ale jako člověk. Se svými pochybnostmi. Se svými strachy. Se svými náladami. Se svými slabostmi.
Když přijdu domů, cítím se nechtěný i potřebný zároveň. A ten rozpor mě pomalu ničí. Protože být potřebný bez toho, aby byl člověk chtěný, je vlastně jen jiná forma osamělosti.
Je to samota v roli. Samota ve vztahu. Samota mezi lidmi.
A někdy si říkám, že by mi stačilo strašně málo. Jedna otázka navíc. Jedno obejmutí bez důvodu. Jedno „jsem rád, že jsi doma“. Ne proto, že budeš něco řešit. Ale proto, že jsi ty.
Protože člověk může zvládnout hodně. Může vydržet únavu, stres, tlak. Ale strašně těžko se snáší pocit, že jsi sice potřebný… ale vlastně nechtěný. A že doma, kde by měl být klid a přijetí, se cítíš spíš jako nástroj než jako člověk.
