Článek
Můj ideální večer je ticho. Její noční můra. Zjistil jsem to postupně, nenápadně, v drobných situacích, které samy o sobě nevypadaly jako problém. Jen jsem si chtěl sednout. Neptat se. Neodpovídat. Nemluvit. Prostě být.
Pro mě je ticho prostor. Pro ni prázdno.
Celý den mluvím. V práci, po telefonu, mezi lidmi. Řeším věci, vysvětluju, odpovídám, reaguju. Moje hlava jede na plné obrátky od rána do večera. A když konečně zavřu dveře bytu, mám pocit, že ze mě všechna slova vytekla.
Ne že bych neměl co říct. Jen už nemám sílu to říkat.
Ideální večer pro mě vypadá jednoduše. Sednout si na gauč. Zapnout si nějaký hloupý seriál. Dát si čaj. Mlčet. Nechat myšlenky dojet. Nepřemýšlet nad tím, co bude zítra, co jsem pokazil dneska, co musím řešit příště.
Jen být v tichu.
Jenže pro ni je to přesný opak ideálu.
Pro ni je večer čas, kdy se konečně potkáme. Kdy si máme povídat, sdílet den, mluvit o pocitech, řešit věci, které jsme přes den nestihli. Pro ni je ticho nepřítomnost. Pro mě je to návrat k sobě.
A tak sedíme vedle sebe na stejném gauči a každý jsme v jiném světě.
Ona čeká, kdy něco řeknu.
Já doufám, že se mě nikdo na nic nezeptá.
Ona má pocit, že mlčím schválně.
Já mám pocit, že mluvím celý den a večer už nemám čím.
Z jejího pohledu to vypadá jednoduše. Přijdu domů, sednu si, koukám do telefonu nebo do televize a „nejsem přítomný“. Jako bych tam byl jen tělem. Jako bych se odpojil. Jako bych se vyhýbal kontaktu.
Jenže já se neodpojuju od ní. Já se snažím znovu připojit sám k sobě.
Ticho pro mě není odmítnutí. Je to regenerace. Je to jediný moment dne, kdy po mně nikdo nic nechce. Kdy nemusím nic dokazovat, vysvětlovat, řešit, analyzovat. Kdy nejsem zaměstnanec, partner, syn, kamarád, řešitel problémů.
Jsem jen člověk, který sedí a dýchá.
Ale to se špatně vysvětluje někomu, pro koho je blízkost definovaná slovy.
Když mlčím, ona má pocit, že se vzdaluju.
Když mlčím, ona má pocit, že něco skrývám.
Když mlčím, ona má pocit, že vztah chladne.
A já mám pocit, že když budu pořád mluvit, úplně vyhořím.
Začíná to drobně. „Tak co, jaký jsi měl den?“ Odpovím stručně. „V pohodě.“ Ona čeká víc. Detaily. Emoce. Pocity. Já už žádné nemám po ruce. Ne proto, že bych je neměl vůbec. Ale proto, že jsou někde hluboko pod únavou.
A tak mlčím.
Ona se ptá víc.
Já odpovídám míň.
Ona má pocit, že ji odstrkuju.
Já mám pocit, že už nemám kapacitu být „zajímavý“.
Postupně se z ticha stává téma. Problém. Něco, co se řeší. Proč jsi tak tichý? Proč nic neříkáš? Proč se nebavíme jako dřív? Co se děje?
A já vlastně nevím, jak to popsat jinak než tím, že jsem unavený ze světa.
Unavený z hluku. Z informací. Z rozhodování. Z neustálé dostupnosti. Z tlaku, že musím mít názor, reakci, postoj. Ticho je pro mě jediný způsob, jak tenhle proud na chvíli zastavit.
Jenže její noční můra začíná přesně tam, kde moje úleva.
Pro ni je ticho nebezpečné. V tichu se rodí nejistoty. Myšlenky, co když mě už nemiluje, co když se nudí, co když je problém, co když se něco rozpadá. Ticho je pro ni prázdný prostor, který se musí vyplnit.
Pro mě je ticho plný prostor, který se konečně nemusí ničím vyplňovat.
A tak se míjíme v něčem tak obyčejném, jako je večer.
Ona by chtěla mluvit. Já bych chtěl mlčet.
Ona by chtěla spojení skrze slova. Já skrze klid.
Ona v tichu slyší konec. Já v něm slyším začátek regenerace.
Nechci, aby se cítila odstrčená. Nechci, aby měla pocit, že mi na ní nezáleží. Ale zároveň nechci, aby moje potřeba klidu byla automaticky brána jako problém vztahu.
Protože ideální večer pro mě není útěk. Není nezájem. Není vzdálení. Je to jediný moment dne, kdy mám šanci znovu se nadechnout jako člověk.
A možná největší paradox je, že čím víc mi ticho zakazuje, tím víc ho potřebuju. Čím víc musím vysvětlovat, proč mlčím, tím víc jsem unavený. A čím víc jsem unavený, tím míň mám co říct.
Můj ideální večer je ticho. Její noční můra. A někde mezi tím je vztah, který se nesnažíme zničit, ale který naráží na to, že každý z nás regeneruje úplně jiným způsobem.
Ona skrze slova.
Já skrze jejich absenci.
A možná bychom oba potřebovali pochopit, že ticho nemusí znamenat konec blízkosti. Někdy je to jen jediný způsob, jak v tom všem hluku zůstat ještě trochu při sobě.
