Článek
Na kole s dítětem. V představách to vypadá krásně. Otec, syn, ranní slunce, helmy, úsměvy. Symbol moderní rodiny, která se hýbe, myslí na zdraví a planetu. Realita? Pot, sevřený žaludek, neustálé otáčení hlavy a modlitba, aby si nás dneska nikdo nespletl s překážkou v provozu.
Rozhodl jsem se vozit syna na kole do školky, protože jsem nechtěl být ten typ rodiče, co jede autem tři sta metrů. Připadalo mi to rozumné. Pohyb, čerstvý vzduch, dobrý příklad. Všude se mluví o tom, jak je důležité vést děti ke sportu, k aktivnímu životu. Jenže nikdo už nedodá, že v českém městě je tohle rozhodnutí skoro akt odvahy.
Poprvé jsem vyrazil s dětskou sedačkou plný ideálů. Po pěti minutách jsem pochopil, že jsem se stal účastníkem dopravní loterie. Cyklostezka nikde. Tak jedu po silnici. Auta mě míjejí tak těsně, že cítím teplo motoru. Každé předjetí je malý infarkt, protože za sebou nemám jen sebe, ale dítě, které mi věří, že ho bezpečně dovezu.
Nejhorší jsou křižovatky. Místa, kde se cyklostezka mění v nic, a já se musím rozhodnout: buď se zařadím mezi auta a budu doufat, že mě někdo nepřehlédne, nebo sesednu a budu tlačit kolo s dítětem mezi chodci. V obou případech působím jako vetřelec. Řidičům překážím, chodcům zavazím. Nikam vlastně nepatřím.
Jednou mi řidič stáhl okénko a zakřičel: „Ty jsi blázen, vozit dítě na kole!“ Možná to myslel jako starost. Možná jako výčitku. Ale v té větě bylo všechno. V jeho světě je normální posadit dítě do auta, připoutat ho mezi airbagy a plech a považovat to za bezpečí. V mém světě je blázen ten, kdo si myslí, že dvoutunový stroj je přirozenější než kolo.
Začal jsem si všímat reakcí lidí. Někteří se usmívají, jiní kroutí hlavou. Jako bych byl součástí nějakého experimentu. Rodič, který zkouší vychovávat dítě jinak, než je běžný standard. Standard, kde je auto základní výbava rodičovství. Bez auta jsi nezodpovědný. S autem jsi normální.
Paradox je, že statisticky je jízda autem jedna z nejrizikovějších věcí, které denně děláme. Ale protože jsme si na ni zvykli, považujeme ji za bezpečnou. Kolo je vidět, je pomalé, je zranitelné. Tak působí nebezpečně. Ne proto, že by skutečně bylo, ale proto, že v systému postaveném pro auta vypadá každý jiný pohyb jako chyba.
Největší stres mám z ostatních řidičů. Ne z těch agresivních, ty aspoň víte, na čem jste. Nejvíc mě děsí ti nepozorní. Ti, co koukají do mobilu. Ti, co jedou automaticky, bez přemýšlení. Ti, co mě přehlédnou. Stačí jedna vteřina. Jedno šlápnutí na plyn místo na brzdu. A zdravý životní styl končí v sanitce.
Syn za mnou sedí a ptá se: „Tati, proč na nás ti páni troubí?“ Co mu mám říct? Že jim vadí, že nejsme v autě? Že narušujeme jejich pocit, že silnice patří jen jim? Že v tomhle městě je normální jezdit plechem, ale podezřelé jezdit svaly?
Začínám chápat, proč většina rodičů volí auto. Ne proto, že by byli líní. Ale proto, že je to jednodušší. Nemusíte řešit infrastrukturu. Nemusíte bojovat o prostor. Nemusíte se bát každé křižovatky. Zavřete se do bubliny a svět kolem vás zmizí. Dítě je v sedačce, vy v klidu. Aspoň zdánlivě.
Jenže to je přesně ten problém. Každý další rodič v autě znamená víc provozu, víc stresu, víc nebezpečí pro ty, kdo se snaží jezdit jinak. Vzniká začarovaný kruh. Jezdíme autem, protože je město nebezpečné. A město je nebezpečné, protože všichni jezdíme autem.
Jednou jsem si zkusil trasu autem. Stejná vzdálenost, stejný čas. Byl jsem v klidu. Klimatizace, rádio, žádné troubení, žádné těsné předjíždění. A v tu chvíli mi došlo, jak perverzní to celé je. Na kole riskuju. V autě jsem v bezpečí. Ne proto, že bych byl lepší řidič, ale proto, že systém je nastavený tak, aby chránil auta, ne lidi.
Zdravý životní styl se v českém městě mění v rizikový sport. Když běháš, překážíš. Když jdeš pěšky, zdržuješ. Když jedeš na kole s dítětem, jsi nezodpovědný rodič. Když jedeš autem, jsi normální. I kdyby ses plazil v koloně tři kilometry a vypouštěl do vzduchu další dávku smogu.
Nejvíc skandální na tom je, že se to celé tváří jako volba. „Můžeš jet na kole.“ Ano, můžu. Stejně jako můžu skočit do studené vody v zimě. Taky je to možné. Otázka je, jestli by to mělo být takhle nastavené.
Na kole s dítětem bych neměl být exot. Neměl bych být hrdina ani blázen. Mělo by to být normální. Bez strachu. Bez boje. Bez pocitu, že každý den riskuju víc než lidé, kteří si sednou do auta a považují to za bezpečný standard.
Jenže dokud budou města stavět dopravu primárně pro auta, bude rodič na kole s dítětem vždycky někdo, kdo vyčnívá. Kdo se nehodí do systému. Kdo si vybral zdraví v prostředí, které ho trestá. A to je možná ten největší paradox dnešní doby: snažíš se žít lépe, ale svět kolem tebe je nastavený tak, aby tě za to potrestal. Ne pokutou. Ale strachem.
