Článek
Existuje zvláštní podskupina obyvatel Prahy, kterou spojuje jeden velký společný sen: zaparkovat. Ne jezdit. Ne přesouvat se. Ne být v pohybu. Prostě zaparkovat. Parkování je pro tyhle lidi něco jako spirituální zkušenost. Jen s tím rozdílem, že místo meditace přichází panika, křik a volání po právním státě.
Pro tyhle hrdiny každodenního dramatu je auto součást identity. Takový osobnostní rozšíření: ty, tvoje klíče a ten kovovej slon, co zabere dva litry ropy na každou krátkou cestu do Albertu. A jakmile se řeč otočí na parkování, je hotovo. Z mozku je bláto, z logiky škvarek, z empatie výfukové plyny.
„Já tu bydlím, tak tu mám právo parkovat!“
Ne, kámo. To, že bydlíš vedle tramvajový tratě, ti taky nedává právo vozit se na tramvaji zdarma.
To, že bydlíš u řeky, ti nedává právo mít loď zadarmo na náplavce.
To, že bydlíš ve městě, ti dává… počkej, já se podívám…
Ano, dává ti to právo bydlet ve městě.
To je všechno.
Město nemá povinnost ti držet u chodníku rezervovaný pozemek. To není jak pokoj v hotelu s tvým jménem na cedulce. Městský prostor není tvoje osobní garáž. On totiž patří nám všem. A všichni máme tak trochu jiné priority než blokovat tři metry ulice pro krabici, která stojí 95 procent času nepoužitá.
Ale největší zábava přichází, když město řekne:
„Hele, zavedeme parkovací zóny, aby se ti tu nehromadili lidi z Berouna.“
A řidič na to:
„ROK 1939 V TOM MĚSTĚ ZAČÍNÁ ZNOVU!!!“
Kámo…
Je to 20 korun na hodinu.
Ne invaze.
A jestli má někdo trauma z toho, že musí zaparkovat 120 metrů od domu, pak mám šílenou, radikální, odvážnou revoluční myšlenku:
Možná není dobrý nápad vlastnit věc, která zabere půl ulice.
Možná auto není základní lidská funkce jako dýchání.
Možná nemusíš mít v centru SUV pro převoz papriky.
Možná metro jede každé tři minuty úplně bez tebe.
A možná, jen možná:
Město pro lidi vypadá úplně jinak než město pro plechové krabice.
