Článek
Jel jsem autobusem. Kolo jsem měl zamčené u stojanu, helmu v ruce a hlavu ještě plnou ranní trasy po městě. Byla to jedna z těch cest, kdy si říkáte, že MHD je vlastně fajn změna. Teplo, klid, žádné výmoly. Sedl jsem si ke dveřím a koukal z okna.
Pak jsem ucítil to známé, nepříjemné mravenčení na tváři. Ne vítr, ne průvan. Kapky. Otočil jsem se a uviděl staršího pána, jak mluví. Hlasitě. Každé slovo doprovázené malým obláčkem. Nezlobil se, nenadával, prostě vyprávěl cosi o politice paní vedle sebe. A já byl v přímé dráze.
Nejdřív jsem se odsunul. Reflex z kola, vyhnout se, objet, projet. Jenže autobus není cyklostezka a místa moc nebylo. Kapky pokračovaly. Najednou mi došlo, že nejde jen o bacily. Jde o hranici, kterou si často necháváme překračovat, protože nechceme být nepříjemní.
Chvíli jsem váhal. V hlavě mi běžely všechny ty scénáře, jak to dopadne trapně, nebo že budu za potížistu. Pak jsem si vzpomněl na to, kolikrát jsem na kole musel říct řidiči, že metr a půl není sprosté slovo. A že slušnost se nedědí věkem, ale trénuje se.
Naklonil jsem se k pánovi a klidně jsem řekl: Promiňte, mohl byste mluvit trochu stranou? Ty kapky mi létají přímo do obličeje.
Zarazil se. Podíval se na mě, pak na paní vedle sebe. V autobuse bylo najednou ticho. Čekal jsem výbuch, místo toho přišlo něco jiného. Omlouvám se, řekl a otočil hlavu. Úplně obyčejně, bez ironie.
Zbytek cesty už byl klidný. Já vystoupil o zastávku dřív a šel pěšky ke kolu. Přemýšlel jsem o tom, jak málo někdy stačí. Ne k hádce, ale k malé korekci směru.
Na kole se učím číst prostor a lidi kolem sebe. V autobuse to nebylo jiné. Jen jsem místo zvonku použil větu. A zjistil jsem, že ohleduplnost funguje i bez přehazovačky. Stačí ji občas seřídit.
