Článek
Všichni máme moment, kdy nám dojde, že svět úplně nefunguje tak, jak byl napsán v příručkách.
Ten můj přišel ve chvíli, kdy mě předjel kamion tak blízko, že jsem si prakticky prohlédl jeho VIN kód přímo sítnicí.
V tu chvíli jsem si řekl:
„Jestli tohle přežiju, začnu o tom psát.
Protože buď se z toho zblázním, nebo z toho udělám humor.“
Humor jsem si vybral proto, že účtenka za psychoterapii je vyšší než cena nového řetězu.
Co tady dělám
Jezdím po městě. Každý den. Deštěm. Prašnými jarními ulicemi. Tlakem očí řidičů, kteří mě nepovažují za rovnocenného člověka, ale za:
- obtížný hmyz na kapotě
- morální výčitku
- nebo pohyblivou dopravní výchovu
A já to všechno pozoruju.
A zapisuje.
Protože svět z řídítek je jiný svět.
Je to svět, kde se střídá meditace s úzkostí, euforie s panikou, ekologická spása s pocitem, že vás někdo každou chvíli zabije zrcátkem.
A to si prostě říká o fejeton.
Co ode mě čekat
Rozhodně ne objektivitu.
To bych musel jezdit MHD.
Čekej spíš:
- satiru, protože jinak se to nedá unést
- ironii, protože ta bolí nejmíň
- černý humor, protože některé situace jsou prostě absurdní
- občasnou moudrost, která se rodí z přežití předjíždění na 7 cm
A taky malé pravdy o světě, které uvidí jen ten, kdo ho sleduje z výšky sedla.
Proč zrovna „Očimakolisty“?
Protože vidím svět očima, která nikdy nejsou výš než zpětné zrcátko SUV.
A to člověka naučí pokoře.
Nebo cynismu.
Někdy obojího zároveň.
Díky, že tu jsi.
Sedni si.
Čti.
Směj se.
A hlavně — drž si odstup 1,5 metru.
Mír na asfaltu.
#OčimaKola 🚴❤️
