Článek
Řekla, že se změnil náš vztah. Seděli jsme naproti sobě u stolu, mezi námi nedopitý čaj a ticho, které bylo těžší než jakákoli hádka. Říkala to klidně, skoro smířeně. Jako konstatování faktu. Už to prý není ono. Už nejsme tak blízcí. Už se tolik nesmějeme. Už si tolik nepovídáme.
A já přikyvoval, protože jsem věděl, že má pravdu. Jen jsem v sobě cítil, že ten problém nezačal mezi námi. Začal někde ve mně.
Nezměnil se náš vztah. Změnil jsem se já.
Dřív jsem byl jiný. Otevřenější. Lehčí. Víc jsem mluvil, víc jsem se smál, víc jsem reagoval. Měl jsem chuť plánovat, vymýšlet, překvapovat. Všechno mě víc bavilo. Všechno bylo jednodušší. Ne proto, že by život byl lehčí, ale proto, že jsem měl víc energie.
A ta se někde postupně ztratila.
Ne ze dne na den. Nebyl tam žádný zlom. Spíš pomalé ubývání. Trochu méně chuti mluvit. Trochu víc únavy. Trochu víc ticha. Trochu méně emocí. Až jsem se jednoho dne přistihl, že už nejsem ten člověk, kterým jsem býval.
Ne proto, že bych ji přestal milovat. Ale proto, že jsem se nějak vyčerpal sám ze sebe.
Život se stal vážnější. Povinnější. Těžší. Přibylo zodpovědnosti, stresu, očekávání. Začal jsem víc řešit práci, peníze, budoucnost, výkon. Méně jsem řešil sebe. Méně jsem řešil, jak se vlastně cítím. Méně jsem řešil, co mi dělá dobře.
A tak jsem se postupně stal člověkem, který funguje, ale moc nežije.
Ona to vidí jako změnu vztahu. Jako ochladnutí. Jako ztrátu blízkosti. Jako problém mezi námi. Já to cítím spíš jako změnu v sobě. Jako vnitřní únavu, která se přelila do všeho ostatního.
Už nemám kapacitu být pořád přítomný. Pořád reagovat. Pořád být emočně dostupný. Ne proto, že bych nechtěl. Ale proto, že už často nemám z čeho brát.
A jakmile člověk nemá energii na sebe, nemá ji ani na vztah.
Jenže to se špatně vysvětluje. Protože zvenku to vypadá jednoduše. Dřív jsem byl jiný, teď jsem chladnější. Dřív jsem se snažil, teď jsem pasivní. Dřív jsem byl pozorný, teď jsem vzdálený. Logický závěr je, že se změnil vztah.
Ale málokdo se ptá, co se změnilo ve mně.
Že už nejsem tak lehký.
Že už nemám takovou chuť sdílet.
Že jsem víc unavený než dřív.
Že mám hlavu plnou věcí, které nejsou vidět.
Neřeším krizi vztahu. Řeším krizi sebe.
A to je možná to nejtěžší. Protože když se řeší vztah, řeší se dva lidé. Komunikace, kompromisy, změny. Když se řeším já, musím se podívat dovnitř. Přiznat si, že už dlouho jedu na rezervu. Že už dlouho přehlížím vlastní signály. Že už dlouho funguje jen moje povinnost, ale ne moje vnitřní potřeba.
Ona říká, že jí chybím.
Já cítím, že chybím hlavně sám sobě.
Chybí mi moje stará lehkost. Moje spontánnost. Moje radost z maličkostí. Moje chuť být tady a teď. Místo toho jsem často v hlavě, v budoucnosti, v obavách, v únavě. Přítomnost je pro mě náročná. Ne proto, že by byla špatná. Ale proto, že už na ni nemám sílu.
A tak se stávám tišším. Uzavřenějším. Méně reaguju, méně se ptám, méně dávám najevo emoce. Ne z nezájmu. Ale z vyčerpání.
Jenže vyčerpání není vidět. Není dramatické. Neřve. Nepláče. Jen pomalu bere barvy ze všeho kolem. I ze vztahu.
Když mi řekla, že se změnil náš vztah, chtěl jsem jí říct, že se změnil hlavně můj vnitřní svět. Že jsem víc unavený, než dokážu přiznat. Že jsem ztratil kontakt sám se sebou a tím pádem i s ní. Že se nesnažím méně, jen už nemám stejnou kapacitu.
Ale místo toho jsem jen mlčel. Protože tohle se těžko vysvětluje někomu, kdo to necítí zevnitř.
Možná se opravdu změnil náš vztah. Ale ne proto, že bychom si přestali rozumět. Spíš proto, že jsem se stal jiným člověkem, než kterého si zamilovala. Ne horším. Jen unavenějším, tišším, opatrnějším.
A možná první krok ke změně není pracovat na vztahu. Ale přestat ignorovat sám sebe. Zjistit, kdy jsem se začal ztrácet. Kdy jsem přestal žít a začal jen fungovat. Kdy jsem vyměnil energii za výkon a klid za povinnost.
Protože vztah může růst jen tehdy, když v něm jsou dva živí lidé. Ne dva unavení dospělí, kteří se snaží udržet něco, na co už nemají sílu.
Řekla, že se změnil náš vztah. A já vím, že má pravdu. Jen vím taky, že pokud chci, aby se něco zlepšilo mezi námi, musím se nejdřív znovu potkat sám se sebou. Protože ten člověk, kterým jsem býval, nezmizel kvůli ní.
Zmizel někde po cestě životem. A já ho teď musím najít dřív, než budu hledat řešení našeho vztahu.
