Článek
Řidič mě úmyslně vytlačil z cesty, pak mi řekl, že cyklisti nemají práva. Kdyby to byl jen nepříjemný manévr, možná bych to hodil za hlavu jako další běžnou historku z provozu. Jenže tohle nebyla chyba. To bylo rozhodnutí.
Jel jsem po okresce, rovný úsek, dobrý asfalt, žádná kolona. Držel jsem se co nejvíc vpravo, jak to jen šlo, helma, světla, reflexní prvky, prostě celý ten balíček „zodpovědného cyklisty“, aby náhodou někdo neměl pocit, že si koleduju.
Auto za mnou troubilo. Jednou. Podruhé. Potřetí už těsně u zadního kola.
Nestihl jsem ani zareagovat a řidič mě začal předjíždět tak blízko, že jsem cítil, jak mi zrcátko skoro škrtlo o loket. Instinktivně jsem uhnul víc ke kraji – a tam byl štěrk. Kolo mi podklouzlo, vyletěl jsem ke krajnici a jen zázrakem jsem neskončil v příkopu.
Auto zastavilo o pár metrů dál.
Řidič vystoupil. Chlap kolem padesátky, sluneční brýle, výraz, jako kdybych mu právě poškrábal lak.
„Co děláš na silnici?“ vyjel na mě.
„Jedu,“ odpověděl jsem. „Stejně jako vy.“
„Ty ale nemáš co jezdit tady. Cyklisti nemají žádná práva.“
Řekl to úplně klidně. Bez křiku. Bez emocí. Jako fakt. Jako zákon přírody.
V tu chvíli jsem pochopil, že ten manévr nebyla náhoda. Že mě nevytlačil, protože mě neviděl. Ale protože mě viděl až moc dobře.
Protože pro něj nejsem účastník provozu. Jsem překážka.
Snažil jsem se mu vysvětlit, že cyklista má stejná práva jako auto. Že silnice není jen jeho. Že mě má povinnost předjíždět s odstupem.
On se jen ušklíbl.
„Když se ti to nelíbí, tak jezdi někde po lese. Tady jezdí auta.“
A odjel.
Zůstal jsem stát u krajnice s rozklepanýma rukama a zvláštním pocitem, že jsem právě narazil na jiný druh reality. Ne tu dopravní, ale mentální.
Realitu, kde silnice patří silnějším. Větším. Rychlejším.
A kde právo neurčuje zákon, ale hmotnost vozidla.
Od té doby si všímám, kolik lidí to má nastavené stejně. Troubení místo brzdění. Předjíždění „na centimetry“. Gesta z okýnka. Pohledy, které říkají: „Zdržuješ.“
Cyklista není člověk. Je objekt.
A nejhorší na tom je, že spousta řidičů si ani neuvědomuje, jak blízko smrti se člověk na kole pohybuje při každém takovém manévru. Pro ně je to jen „lek“. Pro tebe je to pád v padesáti kilometrech za hodinu.
Rozdíl mezi nepříjemnou situací a tragédií je často pár centimetrů. Jedno šlápnutí navíc. Jedno cuknutí volantu. Jedno rozhodnutí „ukázat, kdo je tady pán“.
Nešlo mi ani tak o tu konkrétní situaci. Spíš o ten postoj. O to, že někdo dokáže s klidem říct, že jiný člověk nemá právo existovat v prostoru, který je veřejný.
Ne že porušuje pravidla.
Ale že nemá právo.
A to je mnohem děsivější než jakýkoliv nebezpečný manévr. Protože pravidla můžeš změnit. Zákony upravit. Infrastrukturu zlepšit.
Ale když někdo uvnitř hlavy dojde k závěru, že ty tam prostě nemáš co dělat, pak už nejde o dopravu. Jde o mentalitu.
Od té doby jezdím opatrněji. Ne kvůli autům. Ale kvůli lidem v nich.
Protože největší riziko na silnici není rychlost.
Není provoz.
Není ani špatný asfalt.
Největší riziko je řidič, který si myslí, že má víc práva žít než ty. Jen proto, že sedí v plechu.
